ZÁPIS Z DISKUSE NAD DOPISEM NAŠEHO OTCE BISKUPA MONS.FRANTIŠKA RADKOVSKÉHO
Zápis z diskusí nad dopisem našeho otce biskupa
Boží lid jako „akcionář“
§ 357 Zákona obchodních korporacích:
Odst. 1. „Akcionář je oprávněn požadovat a obdržet na valné hromadě od společnosti vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti nebo jí ovládaných osob, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení obsahu záležitostí zařazených na valnou hromadu nebo pro výkon jeho akcionářských práv na ní. Stanovy mohou určit, že každý akcionář má pro přednesení své žádosti přiměřené časové omezení.“
Kánon 212 § 3 CIC:
§ 3. „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“
Před několika týdny obdržel Boží lid pastýřský list od našeho otce biskupa Františka (Plzeňská diecéze), kde nás na 4 listech o formátu A4 klade 2 otázky: 1) co budeme dělat pro šíření evangelia v naší diecézi, když dle statistiky do 50 let v naší diecézi nebudou téměř žádní věřící 2) skrze zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, budou naší diecézi docházet finanční prostředky, tedy jak se budeme podílet na jejím financování.
Debata proběhla ve farnosti sv. Maří Magdalény, při setkání mladých rodin za přítomnosti několika kněží a dospěli jsme k těmto níže uvedeným názorům.
- Dle Kánonu 222 § 1 CIC: § 1. „Křesťané jsou povinni přispívat na potřeby církve, aby
Měla prostředky, nutné pro bohoslužby, pro apoštolát a charitativní činnost a také pro přiměřené vydržování těch, kdo jí slouží.“
Jako Boží lid karlovarského vikariátu plně souhlasíme, že je potřeba podporovat naší církev. Souhlasíme s tím, že je potřeba, aby kněží byli placeni z darů svých farníků a ne od státu. Dává to totiž větší svobodu, ale i zodpovědnost. Vždyť i jiné církve jsou postaveni na principu desátku, což je správný princip solidarity. Domníváme se, že by církve měly zaujmout postoj vůči politickým stranám, aby byl prosazen systém, který např. je v Německu, tedy možnost platit přímo část daně ze základu daně své církvi, farnosti, vikariátu, diecézi.
- Dle Kánonu 222 § 2 CIC: § 2. „Křesťané jsou také povinni usilovat o sociální spravedlnost a ze svých příjmů podporovat chudé, pamětliví příkazu Páně.“.
Uvědomujeme si, že ne každý má to požehnání hojnosti a pokud máme, rádi dáme. Máme za to, že jsme povinni dávat těm, kdo finance a pomoc potřebují. Přičemž však sami musíme být přesvědčeni, že naše dary potřebují a chceme vědět, jak s nimi nakládají.
- Žádá-li však od nás církev, diecéze či farnost finance, chceme vědět, kdo a jak s našimi penězi nakládá. Náš otec biskup nás žádá o podporu, ale máme-li své prostředky někomu věnovat, potřebujeme vědět na co a komu. Nebráníme se dávat klidně i desátek, je-li to potřeba, ale máme-li dávat cokoliv více, než jen těch pár desetikorun, co dáváme teď každou neděli, máme za to, že se stáváme společníky církve ne jen jako Boží lid, ale jako jedni z těch, kteří rozhodují. Proto, abychom mohli rozhodovat a tedy se podílet finančně na provozu naší diecéze a farnosti, vikariátu, potřebujeme znát tyto informace:
- kolik je rozpočet naší diecéze, farnosti, farností kolem nás,
- jaká je struktura rozpočtu diecéze, farnosti, farností kolem nás,
- jaké jsou skutečné platy kněží a osob, které se podílejí na chodu diecéze, farnosti, farností kolem nás. A to u každého jednotlivě a včetně všech příplatků, odměn a požitků,
- jaké jsou požadavky a možnosti Božího lidu diecéze, farnosti, farností kolem nás,
- jaké jsou představy a požadavky kléru diecéze, farnosti, farností kolem nás,
- jaká je odpovědnost lidí, kteří se podílejí na chodu diecéze, farnosti, farností kolem nás.
Ad a) pokud nás kdokoliv žádá o naše finance, musíme vědět vůbec, jaký objem je požadován. Důvodem proč jsou požadovány informace i z ostatních farností je, abychom mohli porovnávat náklady a zároveň zjistit, kdo v našem okolí potřebuje pomoci. Víte o tom, že není nikde na webu k dohledání ani rámcový rozpočet naší diecéze? K této informace se dá teoreticky dostat přes světská media…
Ad b) pokud jsme žádáni o finance, chceme vědět, jak je náš rozpočet strukturován. Kolik peněz jde na opravy a čeho. Kolik peněz jde na provoz far, ziskových a neziskových organizacích. Jaké jsou položky a to korunu po koruně. Co je kde potřeba opravovat.
Ad c) většina kněží si stěžuje, že jsou nízko ohodnoceni. Tato otázka je velice ožehavá. Je pravdou, že mají vysokoškolské vzdělání; Je otázka, zdali se kněz bude porovnávat s farníkem úspěšným podnikatelem či tátou od 3 dětí. Co má být standart pro kněze? A pak pochopitelně velmi zaleží na tom, co kněz pro farnost a diecézi činí, co činí pro pastoraci. Známe velice aktivní kněze, kteří pořádají pro své farníky různé akce, snaží se svým životem evangelizovat mezi nevěřícími, chodí mezi lidi, na farníky jsou příjemní. Proč by takový kněz nemohl mít 30.000,- Kč plat a solidní auto? Ale pak známe kněze, kteří mají sotva jednu bohoslužbu denně, jsou naprosto neaktivní, atd.. tací si prostě nezaslouží žádný plat. Primárním posláním kněze je vysluhovat svátosti a být tu pro farníky. Pokud toto kněz nedělá, je pak otázka, zdali své kněžství vnímá s láskou a má být knězem. O platech některých neduchovních na biskupstvích kolují legendy. Nemáme nic proti, pokud má ekonom, právník diecéze, 40.000,- Kč – 50.000,- Kč, ale pak chceme vidět výsledky jeho práce, prostě si musí na svoji práci vydělat. Ale jsme proti např. proti tomu, aby se posílali příspěvky do rozvojových zemí bez přímé kontroly, jak budou užívány. Máme za to, že je potřeba, aby bylo především pomáháno v blízkém okolí a pak až vzdálenějším.
Ad d) je utopií, aby nadále bylo tolik farností a všude mohly být vysluhovány mše svaté, všude byly kněží, opravovali se kostely fary. Rozumíme tomu, že každý chce mít ve své obci živý kostel, protože eucharistie přináší život, ale není tolik kněží a tak je potřeba hledět pravdě do očí. Eucharistie se zase jednou vrátí, pokud bude církev následovat evangelijně Krista. Je potřeba zjistit, kolik lidí může být sváženo jinými farníky či autobusy na mše svaté do jiných farností. Nic není horšího, než když kněz má v neděli 3-4 mše a je uběhaný a nemá čas sdílet farní život. Je také otázka, zdali není nedoceněna služba jáhnů, kteří jsou v naší diecézi poskrovnu. Je relevantní otázka, zdali budou farníci ochotni přispívat i na potřeby jáhnů a jejich rodin, pokud nebude ve farnosti kněz.
Ad e) totéž platí pro klérus. Sám musí říci, co chce dělat. Obecně se v církvi nenosí, když někdo je moc aktivní. Je podezřelý. Ale není možné nadále nést myšlenku, raději nic nedělat, abych nic nezkazil. Bůh vše zařídí. Kristus poslal apoštoly do světa hlásat. Ne se zavřít na faře (v Palestině). Lepší zkazit a snažit se, než nedělat nic. Chceme znát konkrétní představy našeho kléru, co chce dělat, jak chce evangelizovat, jaké má vize a projekty, co žádá od nás farníků. Ne se skrývat za prázdnými floskulemi. Ve své podstatě chceme mít i právo mluvit do toho, jaký kněz k nám přijde. Máme-li býti upřímní, ne každý vysvěcený kněz má opravdu své povolání. Do semináře chodí i lidé, kteří jsou prostě jen pohodlní či neuplatnitelní ve světě, tak jdou do semináře, protože doufají, že se budou mít dobře.
Ad f) chceme znát pracovní a jiné smlouvy lidí, kteří nakládají s majetkem diecéze, farností. Chceme, aby měli hmotnou odpovědnost, pokud například prodají faru levněji, než bylo možné. Nebo, na drahou stranu proč ji neprodali farníkům, pokud o ni stáli, třeba i levněji, ale s věcným břemenem pro pořádání farních setkání.
Pokud to shrneme, rádi budeme silným Božím lidem, na který se mohou naši pastýři spolehnout. Ale za to chceme vědět a být obcí. Ne jako dnes, že nevíme nic či jen málo. Rádi se skloníme před apoštolskou autoritou. Chceme však být akcionáři, mít právo určovat, kdo kde bude zaměstnán, za jakých podmínek, chceme mít přímou kontrolní moc a někdy i výkonnou pravomoc. Stejně jako to je v církvi na Německu, Rakousku či Itálii. Rádi se budeme podílet na odpovědnosti. Ale nechceme slýchat, že restituce církev rozkrade či budou rozkradeny. Máme-li je hájit, chceme je i kontrolovat. Pochopitelně vždy s tím, že biskup je pastýř a poslední autorita.
Navrhujeme, aby se také zřídili církevní podniky pro život farností a diecéze, vikariátu. Rádi bychom, aby část peněz z narovnání pospolu s našimi dary, sloužily na koupi či založení podniků, které budou následně farnosti a diecéze živit. To zde již vše bylo. Proč třeba nezaložit akciovou společnost na těžbu dřeva? Církve obdrží mnoho lesů, proč dávat příležitosti cizím dřevařským firmám? Nebo proč třeba nekoupit sádky, pilu, dům, a pak je pronajímat? Toto vše již zde bylo. A církve díky tomu žila stovky let. Ale opět jsme u dozoru. Budeme to my, kdo bude kontrolovat, ekonomové, advokáti odbornici oborů, tak aby nemohlo dojít k vyhozením finančních prostředků.
To je tedy odpověď nás Božího lidu našeho vikariátu na dopis našeho biskupa ohledně financování. A protože se domníváme, že se jedná o celou naši diecézi, rádi bychom o tom v diecézi diskutovali.
Hlásání radostné zvěsti: stav věřících se snižuje od druhé světové války zejména v pohraničí. Horší je zvyšování věkového průměru. Mladí odcházejí, např. za prací do měst. Problém není vůbec nový, spíše přetrvávající jistě po celou dobu existence diecéze. Je obtížné nalézt k setkávání takovou aktivitu, kde by se setkaly zájmy všech účastníků, malý počet neumožňuje bohatší činnost. Ve farnostech jsou např. mše sv., poutě, setkání, katecheze, přípravy svátostí. Mladí lidé byli jinak vychováni a mají odlišné názory od předchozí generace, která ještě zažila náboženství ve školách; v současnosti je odklon od úcty a respektu, který měly předchozí generace. Ukazuje se zhoubný vliv konzumního způsobu života a bezbřehého nezodpovědného zkreslujícího výkladu pojmu lidské svobody jednat a mluvit. I tak vznikla výzva pro faráře, aby nabídli školám nějaké možnosti setkání (buď nepovinný předmět nebo vystoupení v rámci stávajícího povinného předmětu, prohlídky kostela pro rodiče s dětmi, uzpůsobený program atp.) – uvidíme zda a jaká bude odezva. Zdá se, že lidé, kteří přijdou např. jen na Vánoce a na „Dušičky“ nemají zájem o prohloubení své praxe a brání se pokusům o prolomení této bariéry: vědí, kdy chtějí přijít a nepřijdou jindy. Přesto mohou být pozváni knězem i v rámci těchto bohoslužeb. Nelze si odmyslet generace pěstovanou proticírkevní propagandu a hluboce zakotvené názory vyjadřované známými otázkami typu: „Co mi můžete dát?“, „Co z toho máš?“? „Proč tam lezeš“, mnoho narážek ve věci restitucí atp. „Obyčejní“ lidé mají problémy s orientací v problému, často sklouzávají do protináboženských klišé živených médii. V této souvislosti zřetelně schází jasná vyjádření z vyšších pater hierarchie, popř. z magistéria, přitom bludy osvícenectví (zejména požadavek autonomie lidského rozumu neukotvený v čemkoliv vyšším, to je apriorně odmítáno jako falešné) hájené jako jediná pravda ohrožují spásu mnoha duší. Je pravdou, že je mnoho lidí, kteří si nechtějí dát nic vysvětlit a žádná vysvětlení nepřijmou. Zde je nutná modlitba a důvěra v Pána, trpělivost i pokora vůči vlastním nedokonalostem. Laici vidí jako řešení vedení dětí „od kolébky“. Zdá se jako potřebné vytvořit nosné prostředí víry, což není možné bez modliteb a poctivého úsilí o dobrý příklad věřících.
Resumé: přes mnohé podnětné nápady výše se nepodařilo nalézt jednoznačné řešení situace, je třeba i nadále spoléhat na Pánovu milost a otevřenost lidských srdcí pravdě víry i potřebám církve. Laici byli vybídnuti k modlitbě a k přemýšlení, také k dobrému příkladu autentického křesťanského života.