Církevní liturgie v životě karlovarských měšťanů v 19. století

Antonín Mařík

Liturgické svátky a pobožnosti nebyly v minulosti výhradně církevní záležitostí, neboť  tyto svátky a obřady se prolínaly s životem věřících. Tehdy ke křesťanům patřila většina obyvatelstva a ta prožívala náboženství i v praktickém životě. Celý život člověka i přírody byl posvěcován. Příbytky lidí byly zdobeny náboženskými symboly a odznaky, na stěnách byly zavěšeny kříže, významné události v životě jednotlivců (narození, svatba, úmrtí) dostávaly náboženský charakter, státní svátky  byly slaveny i formou slavnostních bohoslužeb. Náboženství poskytovalo odpověď na základní životní otázky - původ života, jeho smysl, dávalo praktické rady, jak vést spořádaný morální život atd. Znalost liturgického roku, znalost pobožností atd. a účast na jejich živoucím slavení, byla pro život křesťanů věcí eminentní důležitosti.

V daném období tedy nelze náboženství a každodenní život od sebe odtrhnout. Liturgie (vnější projevy uctívání Boha) není samoúčelná, nýbrž je vnějším vyjádřením určitých vnitřních postojů člověka. ¹) Liturgie se vyvíjí časově, ale dochází i k určitým místním odchylkám v rámci předpisů nařízených jednotně pro celou církev. Také Karlovy Vary měly některá specifika.

Pořad bohoslužeb aneb jak probíhala neděle v karlovarském kostele

Nejdůležitější pobožností, na které se křesťané setkávali minimálně jednou za týden, byla mše sv. Mše sv. byla neoddělitelnou součástí každé neděle a svátku. Účast na bohoslužbách přispívala ke sváteční atmosféře právě tak jako zachovávání nedělního klidu. Komu to jeho časové možnosti dovolily, měl možnost zúčastnit se bohoslužeb i ve všední den.

Přehled o mších svatých poskytují úřední knihy, které se nazývají Ordo divinorum (Pořad bohoslužeb) a které byly povinně vedeny v každé farnosti. V Karlových Varech se tyto knihy dochovaly celkem čtyři z let 1836 - 1860, 1860 - 1874, 1874 - 1901 a 1902 -1908.2) Zápisy byly pořizovány do rubrik, které byly povinné. Zpočátku si děkan musel rubriky narýsovat sám podle předem daného vzoru, později již byly předtištěné. Byly to tyto rubriky:

Dominica vel Festum - obsahuje název neděle

Nomen functionem persolventis Sacerdotis (jméno sloužícího kněze) - v neděli bývalo uváděno více kněží (děkan, oba kaplani), což znamenalo, že každý měl svou vlastní mši

Exhortationes matutina (ranní promluva)

Concionum materia et partitio (Předmět kázání a jeho rozdělení)

Pomeridianae institutionis in doctrina christiana (odpolední vyučování náboženství)

Zpočátku se sem zanášely také údaje o křtech, pohřbech, zkouškách snoubenců a svatbách, od roku 1840 byly tyto údaje vynechávány, nebo měly své vlastní knihy. Zato se začala zapisovat i témata ranních promluv a odpoledního vyučování. Z těchto rubrik si tedy můžeme udělat obrázek o slavení neděle v karlovarském kostele:

V Karlových Varech bylo zvykem, že v zimním období a v době lázeňské sezóny se částečně měnilo časové určení bohoslužeb. Tento zvyk je doložen od poloviny minulého století, avšak v roce 1859 se v knize ohlášek bohoslužeb výslovně píše, že to je podle starého zvyku. Můžeme tedy předpokládat, že tomu tak bylo určitě aspoň už v 18. století, ne-li dříve.

V zimním období byly nedělní bohoslužby zahájeny v sedm hodin ráno kratší ranní promluvou, po ní byla mše sv. s lidovým zpěvem a v jejím rámci opět kratší promluva. Tato mše sv. byla zakončena požehnáním. Poté byla v 8 hodin sloužena mše sv., která byla určena především pro děti. Následoval zpěv Asperges me (v době velikonoční Vidi aquam), přičemž kněz prošel kostel a symbolicky pokropil věřící trochou svěcené vody. Tento obřad měl věřícím připomenout jejich křest a současně je měl vyzvat, aby se vnitřní lítostí zbavili svých hříchů a mohli další bohoslužby slavit s čistým srdcem. Pokropení svěcenou vodou symbolizovalo obmytí od duchovní nečistoty, tj. od hříchů. Pak bylo předneseno delší kázání, na které navázala slavnostnější zpívaná mše sv.  Evangelium se četlo před kázáním, které se nekonalo při vlastní slavné mši, ale před ní. Odpoledne se konalo vyučování náboženství a to buď v děkanském kostele nebo v některé kapli v Drahovicích, Tuhnicích, Rybářích, Dvorech nebo Hůrkách. Při tomto vyučování se probíral katechismus. Zatímco kázání bylo zaměřeno na výchovu ke ctnosti, při odpoledním vyučování se probíraly a opakovaly základy víry. Patrně se jednalo o opakování toho, co se posluchači kdysi naučili v hodinách náboženství. V podstatě se střídalo vyučování vždy v děkanském kostele v jednom týdnu a v některé z těchto vesnic v dalším týdnu. Později, když byl ustanoven třetí kaplan, bylo možné vyučovat na více místech současně. Kvečeru byly nešpory. Od sedmdesátých let je odpolední katecheze stále řidší, až přestává úplně. V osmdesátých letech se často také nekonaly nešpory. Ve všední den byly rovněž dopoledne slouženy tři mše sv.³)

V letním období došlo k menším změnám - evangelium s kázáním bylo až po slavné mši a pak byla ještě v 11 hodin sloužena tichá mše sv., ve všední den byla první mše již v 7 hodin, ale poslední třetí až v 11 hodin.

Ve sloužení bohoslužeb se děkan a oba kaplani (později tři) střídali, přičemž byl většinou zachováván přibližně vyrovnaný poměr. Nelze tedy říci, že by si např. děkan pro sebe vyhradil zpívanou mši a ranní promluvu nebo odpolední katechezi přenechával kaplanům, i když v určitých obdobích se zdá, že přece jen děkan měl ranní promluvu a odpolední katechezi méně často. Většinou bylo dodržováno pravidlo, že kněz, který měl ranní promluvu a mši, měl zpravidla i kázání, zatímco zpívanou mši a večerní nešpory sloužil někdo jiný.

Kromě místních kněží někdy sloužili mše sv. i kněží cizí. Patrně se využívala přítomnost kněží, kteří se tu léčili jako lázeňští hosté. Pro karlovarské věřící bylo jistě zpestřením, když si mohli poslechnout nějakého dobrého kazatele, kterého neznali.4)

Specifickou otázkou je, co si mohli lidé poslechnout při promluvách a kázáních (V dalším textu pro zjednodušení nebudeme rozlišovat mezi ranní promluvou, promluvou při první mši sv. a kázáním před zpívanou mší sv.). Zajímá nás, zda byla kázání dostatečně pestrá, či zda se opakovalo stále totéž, zda byla kázání učená nebo zda se kazatelé dokázali přiblížit lidem a zda kázání reagovala na současné události nebo zda byla odtržená od života. Tyto otázky bychom mohli zodpovědět, kdyby se nám dochovaly texty kázání. Ty sice k dispozici nemáme, něco však přece jen můžeme posoudit alespoň z názvů kázání v knihách Pořad bohoslužeb. Kázání se zpravidla vztahovala k příslušnému svátku nebo k evangeliu, které se toho dne četlo. Kněz nemohl kázat o tom, co s evangeliem nesouviselo. Pokud si kázání vzalo téma vztahující se k svátku určitého světce, pak to nebyl pouhý životopis, nýbrž kazatel zdůraznil něco, v čem daný světec mohl být příkladem pro křesťany nebo co z toho vyplývalo pro věřící všech dob. Např. na svátek Nanebevzetí P. Marie r. 1839 kaplan Dufek kázal, že nebe je naše vlast - nejednalo se mu tedy tolik o P. Marii jako spíše o jeho posluchače. V kázání nešlo jen o přednesení určitého textu, o sdělení určitých informací, ale kazatel si kladl různé otázky, přemýšlel nad textem a snažil se vyvodit nějaké závěry.

Kázání byla aktuální, hlásalo se to, co bylo právě potřeba, ovšem často tématem byly ctnosti a přikázání stále platné. Aktuálnost dokazuje např. téma O duchu naší doby, které si zvolil kaplan Nodin o letnicích roku 1835. K běžnému životu se přibližují témata O ctnosti spořivosti a O ceně zdraví, která si zvolil kaplan Dufek na 11. neděli po sv. Duchu 1838. Revoluční atmosféra roku 1848 se bezesporu odrazila v kázání kaplana Dufka O bouřích v lidském životě na 4. neděli po Zjevení. O čtyři roky později máme doloženo, že se zdejší kněží zabývali sociálními problémy dělnictva. Kaplan Huspeka své kázání nazval Dělnická otázka a kladl si v něm otázky Co chybí dělníkům a jak se jim má pomoci. Škoda, že nevíme, jak si na ně odpověděl a hlavně jaký ohlas toto kázání mělo. Když se v roce 1866 schylovalo k válce, kázalo se na první neděli postní na téma Pán, náš vzor v boji a vítězství. A když po porážce děkan Adler na začátku roku 1867 měl kázat na evangelium o utišení bouře na moři, přirovnával bouři k našemu životu. Na třetí neděli postní 1868 při kázání zněla úvaha O křesťanské dobromyslnosti. Zde by se opět mohly odrážet sociální problémy. Téma promluvy při ranní mši sv. téhož dne znělo Duch naší doby - duch antikřesťanství. Bezesporu se v ní rozebírala soudobá společenská situace. Podobně o čtvrté neděli adventní roku 1863 děkan přesvědčoval posluchače, že člověk bez náboženství je nešťastný člověk. Zde však šlo zřejmě jen o varování, neboť v této době byl u nás počet lidí bez náboženství jen minimální. Politické události let 1870 - 1871 se v kázáních zdejších kněží příliš neodrážejí.

Co se týče pestrostí kázání, zdá se, že zpočátku byla pestrá spíše jen průměrně. Postupně kázání získávají na přehlednosti, což je dosahováno členěním textu a také pestrost témat se zvyšuje. V kázáních se neprojevuje žádná učenost, byla přístupná všem. Důležitou otázkou je, zda vedla posluchače k lepšímu a snažila se o jejich nápravu nebo zda se jen něco odpřednášelo. Můžeme konstatovat, že kázání byla zaměřena především morálně, a že pomáhala lidem stávat se lepšími, osvojovat si ctnosti apod. Nešlo o pouhé sdělení určitých informací, ale kazatelé si kladli různé otázky, přemýšleli nad textem a snažili se vyvodit určité závěry. Ze všeho je vidět snahu o vedení lidí k dobrému životu, k odstranění hříchů a rozvíjení ctnosti. Z názvů kázání usuzujeme, že obsahovala i praktické rady, jak si získávat různé ctnosti a jak se má chovat křesťan v různých situacích. Posléze nás může ještě zajímat, zda byla zaměřena více negativně, to jest, zda se především poukazovalo na hřích a hrozilo tresty nebo zda převládalo zaměření na pozitivní témata. Zdá se, že ačkoli se hřích a trest neopomíjely, přesto se kladl více důraz na získávání ctností a zdůrazňovalo se Boží milosrdenství. Např. téma O Boží shovívavosti se tu objevuje nejméně dvakrát. Přesto se nezapomíná ani na Boží spravedlnost, jak dokládá např. kázání na téma Den všeobecného soudu bude šťastným pro dobré, strašným pro zlé. V šedesátých letech se již témata jako hřích, pokání, zpověď objevují častěji, ale nadále nejde o nějaké strašení, kazatelé si nelibovali v líčení trestů, ale spíše šlo o poučení, jak se hříchu vyhnout. Současně se zvěstovala i naděje v Boží milosrdenství, poukazovalo se na to, že je možno žít svatě.

Kázání bylo jen v neděli. V době postu byla však každý pátek přednášena postní kázání. Měl je vždy jeden a tentýž kněz a vedla lidi především k pokání.

K čemu sloužily fundační mše

Mše sv. bývala sloužena na určitý úmysl, především za spásu něčí duše. Mši sv. je možno sloužit pouze za mrtvého. Věřící si mohl nechat sloužit mši sv. za určitý poplatek.5) V 18. století se za sloužení jedné mše sv. platilo 30 kr. nebo 45 kr.6)

V dřívějších dobách byly možné tzv. fundace mší, což znamená, že někdo složil určitý větší obnos a z úroků se sloužila pravidelně v určitý den mše sv. na jeho úmysl. Těchto fundačních mší sv. přibývalo, takže posléze téměř na každý den připadla nejméně jedna fundační mše sv. Přehled o fundačních mších podávají knihy mešních fundací.7)

Fundace mše sv. byla právním úkonem, a proto byla o tom vyhotovena smlouva, zvaná nadační neboli fundační listina (Stiftsbrief). Texty některých nadačních listin známe z toho důvodu, že byly opsány celé do fundačních knih. Nadační listina obsahuje sdělení, že někdo dal děkanovi určitý obnos, aby z úroků byla za někoho sloužena mše sv. Uvedeno bylo datum a místo pořízení fundace. Stanoveno bylo, kolik mší sv. a na které dny mají být slouženy. Často to býval výroční den úmrtí nebo den, kdy měl svátek jeho patron. Fundátor mohl založit mši sv. i za sebe, ale tak, že zpočátku byla sloužena např. za jeho zemřelou manželku a teprve po jeho smrti za manželku a za něho. Uvedeno bylo, kolik peněz fundátor složil i jaké z nich jsou úroky a jakým způsobem mají být rozděleny. Kapitál, který byl složen, se pohyboval od 25 zl. do 300 zl., výjimečně mohl být i vyšší (např. 1000 zl.). Na jednu mši sv. ročně bylo nutno složit 25 zl., kdo dal 50 zl., žádal již dvě mše sv. ročně, za 200 zl. bylo slouženo 4 - 5 mší sv., Wenzel Becher za 500 zl. žádal 13 mší sv. ročně atd. Zpravidla největší část z úroků dostal kněz, který mši sv. sloužil, následoval kostel samotný, pak kostelník, ministranti, zvoník, zpěváci apod.  Na závěr bylo uvedeno, že nadační listina se vyhotovila ve třech exemplářích, z nichž jeden obdržel zemský úřad, druhý konzistoř, třetí místní kostelní pokladna. Následovala datace, podpisy a pečeti - vlevo purkmistra, pod ním venkovského vikáře, vpravo děkana a pod ním dvou svědků a účetního kostelních účtů. Vzhledem k tomu, že máme k dispozici jen opisy v úředních knihách, nejsou zde až na výjimky pečeti samotné, nýbrž je jen vyznačeno místo pro ně a také podpisy nejsou vlastnoruční. Nadační listina byla zaslána konzistoři, jejíž souhlas byl nutný, neboť konzistoř chtěla mít jistotu, že děkan nevzal na sebe nějaký závazek, který by byl v rozporu s kanonickým právem. O schválení nadace konzistoří byl pořízen zápis, který se připojil na konec nadační listiny. Toto schválení podepsal předseda konzistoře a konzistorní rada, kteří připojili své pečeti. Konzistoř si vedla své fundační knihy, do nichž dala fundaci rovněž opsat. Poté byla listina ještě předložena zemskému guberniu (později místodržitelství), které rovněž připojilo své schválení.

Fundační knihy, které si pro svůj přehled vedl karlovarský děkan, shořely při požáru v roce 1759. Děkan Angstenberger proto s pomocí kostelního úředníka Poltze začal sbírat informace o všech dosavadních zádušních mších, aby na jejich základě mohl vyhotovit nový seznam. Provizorní seznam měl hotov již dva měsíce po požáru. Obsahoval pouze mše sv. za posledních dvacet let, to jest ty, které se daly nejsnáze doložit na základě svědectví pamětníků.  Seznam zpečetili Angstenberger a Poltz 28. července 1759. Mezi tím Angstenberger připravoval seznam definitivní a tuto práci dokončil v roce 1768. Souběžně s tím vedl seznam mší za období 1759 - 1767, jenž byl rovněž potvrzen pečetí děkana, konzistoře a také purkmistra. Posléze děkan dokončil vyhotovení definitivního seznamu zádušních mší. Nejstarší ze zde zapsaných fundací pochází z roku 1681. Protože Angstenberger i Poltz na seznam přitiskli svou pečeť, aby potvrdili jeho platnost, máme tu doloženo, jak  jejich pečeť vypadala.8) Platnost seznamu potvrdili též purkmistr Georg Kašpar Pitroff a syndicus Anton Amberger a oba přitiskli městskou pečeť a posléze byl seznam opět zaslán k potvrzení i konzistoři, jejíž zástupci - komoří Franz Xaver Tardy a kancléř Benedikt Stober - přitiskli pečeť konzistoře. Všechny tři seznamy byly později vloženy do knihy fundačních mší, která byla vedena v letech 1768 - 1848.9) Do této knihy byly zapsány i ty starší fundace, o kterých se dochovalo nějaké písemné svědectví. Nejstarší z nich je známá štampašská fundace z roku 1511. Tato fundace je proto tak důležitá, že v ní je obsažena první písemná zpráva o Rybářích. U štampašské fundace se nám dochoval originál fundační listiny. 1⁰)

Za celé období až do roku 1848 bylo zapsáno celkem 165 fundací. Nejstarší z nich je zmíněná štampašská, po ní následuje nadace Štěpána z Brandenu z roku 1550, další je až z roku 1681, do konce 17. století bylo zapsáno ještě 8 fundací. V letech 1700 - 1750 vzniklo 76 fundací. Můžeme předpokládat, že jich původně bylo více, ale díky požáru se o nich ztratily doklady, a proto nebyly do nové knihy již zapsány. Ve druhé polovině 18. století vzniklo 78 nových fundací. V období josefinismu však nastal pokles přírůstku fundací. V první polovině vlády Josefa II. byly v Karlových Varech pořízeny pouze tři mešní fundace. od roku 1785 až do konce století nevznikla ani jediná nová fundace. V první polovině 19. století si sice lidé již opět zakládali mše sv., avšak zájem o ně již nedosáhl té výše jako v době barokní. Za léta 1801 - 1848 bylo pořízeno jen 22 fundačních mší, přičemž v letech 1811 - 1831 nebyla založena ani jediná. Do roku 1883 vzniklo ještě 14 fundací.1¹)

Všimněme si blíže nejzajímavějších fundací. Jak již bylo řečeno, nejstarší doložená fundace pochází z roku 1511.¹²) V této listině bratři Nicolaus, Georg, Hieronymus Wolf a Sebastian Štampachové zakládají dvě mše sv., které musí být za jejich rod slouženy každý pátek v děkanském kostele u oltáře sv. Anny a za to darovali na přání svého zemřelého otce Gilga ze Štampachu městu Karlovy Vary ves Rybáře. Za odsloužení těchto mší dostával kněz 20 zl. Dále byl kněz povinen vždy o suchých dnech sloužit za rod Štampachů requiem. V dobách, kdy v Karlových Varech byli protestanti, fundace zanikla. 7. října 1692 byla smlouva obnovena, ale namísto dvou mší byl od té doby kněz povinen sloužit již jen jednu mši sv. K novému obnovení smlouvy došlo 23. prosince 1851. Povinnost sloužit každý pátek mši sv. u sv. Anny i requiem o suchých dnech zůstala zachována.

Druhá nejstarší doložená fundace pochází až z roku 1681 a byla učiněna za známý karlovarský rod Mannlů.¹³) Někdy je však uváděna i donace 500 zl., které v roce 1550 složil Štěpán z Brandenu ve prospěch špitálu sv. Ducha s povinností udržovat kapli u sv. Ondřeje v Karlových Varech a kapli sv. Urbana v Rybářích.¹⁴)

Kniha mešních fundací obsahuje také zápis o postavení kaple P. Marie.¹⁵) Tento zápis pochází až z roku 1838. Kaple samotná byla postavena kolem roku 1700, avšak zakládací listina tehdy nebyla vyhotovena, a proto byla vyhotovena dodatečně v roce 1838. Listinu napsal účetní kostelních účtů v přítomnosti dvou svědků, podepsali ji a zpečetili karlovarský děkan Straka, vikář Melzer a purkmistr Lenhart. Tito potvrdili, že kapli dal kolem roku 1700 na své náklady zbudovat blíže neznámý hrabě Šternberk a dal do ní umístit obraz P. Marie. Vedle kaple stál domeček, který později dostal č. p. 323. Tento domek v roce 1733 karlovarský měšťan Georg Bachmann daroval kapucínům, kteří se chtěli u kaple usadit. Kapucíni ovšem k tomu nedostali souhlas, a proto domek přešel do vlastnictví kaple.¹⁶) Návštěvníci, zejména lázeňští hosté, kapli věnovali četné mince a zlaté  a stříbrné předměty na poděkování za uzdravení. Kaple i s předsíňkou byla uvedeného roku 1838 oceněna na 20 zl. k. m. (konvenční měny), domek č. p. 323 měl hodnotu 200 zl. k. m., mince a ostatní předměty 131 zl. 18 kr. a vybavení kaple se cenilo na 42 zl. 12 kr. Celková hodnota kaple tedy byla 393 zl. 30 kr. Kaple musela být zřejmě ve velmi špatném stavu, když její hodnota činila pouze 20 zl. Kaple neměla žádné závazky. tím je míněno, že se k ní nevázala povinnost nějakých pobožností či jiných bohoslužeb (mše sv. zde ani být sloužena nesměla).

Zakládací listina kaple byla vyhotovena, jak bylo obvyklé, ve třech exemplářích, z nichž jeden obdržela konzistoř, druhý gubernium a třetí kostelní pokladna.

Významná byla také fundace loketského měšťana Lorenze Pleyera.¹⁷) Důsledkem této nadace totiž bylo ustanovení místa druhého kaplana v Karlových Varech. Pleyer věnoval křižovníkům s červenou hvězdou 4000 zl a tito se zavázali, že za to bude po dobu Pleyerova života sloužena každý týden denně od pondělí do pátku vždy ráno v půl deváté v děkanském kostele sv. Maří Magdaleny mše sv. na jeho úmysly a po jeho smrti pak za něho, jeho rodiče, sourozence a celý rod. Za to měl děkan dostávat z úroků 170 zl. (později, v první polovině 19. stol. 144 zl.). Dále Pleyer stanovil, že zemře-li v Karlových Varech nějaký měšťan, bude za něho z jeho nadace sloužena jedna mše sv. Příbuzenstvo zemřelého si mělo určit, která z těch pěti týdenních mší sv. bude obětována za jejich zemřelého. Pokud by zemřel někdo z Pleyerova příbuzenstva, měla být za něho sloužena mše sv. tak jako kdyby šlo o karlovarského měšťana. Karlovarský děkan byl povinen vždy první neděli v měsíci po kázání učinit oznámení z kazatelny, že ve výše určených dnech budou slouženy mše sv. z Pleyerovy nadace. Pokud na den, kdy se měla sloužit nadační mše sv.,  připadl svátek, pak měla být nadační mše sv. sloužena náhradou v sobotu. O této nadaci byla 23. prosince 1729 vyhotovena nadační listina. V této nadaci se tedy výslovně nezakládá místo druhého kaplana, nýbrž pouze děkanu bylo uloženo sloužit pět mší sv. týdně. Tuto povinnost ovšem nemohl on sám splnit, a proto bylo nutno ustanovit druhého kaplana. V roce 1870 byl počet Pleyerových mší snížen na deset mší měsíčně.

Také první kaplan měl povinnost sloužit nadaci, i když ta byla méně výnosná. V roce 1725 jistý Kryštof Weller von Wohlsdorf složil 1000 zl. na jednu mši týdně za sebe a svou rodinu s podmínkou, že ji bude sloužit první kaplan.¹⁸) V 19. století první kaplan dostával z Wellerovy nadace 44 zl.  Druhý kaplan (někdy zvaný též mladší, ustanovený ze soukromé Pleyerovy nadace) tedy dostával z nadací podstatně více než první kaplan (starší nebo též městský neboť jej ustanovilo město). Avšak městský kaplan měl ještě jiné příjmy, především platy za službu katechety na školách, takže jeho příjmy byly ve skutečnosti vyšší než příjmy mladšího kaplana.¹⁹)

Takovéto velké fundace ovšem byly ojedinělé, převládali malí testátoři s odkazem do 100 zl. Mezi testátory nacházíme i blízké příbuzné známého lékaře Davida Bechera. V roce 1780, tedy ještě za jeho života, jeho manželka Anna Sabina složila 3500 zl., za něž bylo slouženo 148 mší ročně, z toho 24 mší za všechny zemřelé obyvatele Karlových Varů.²⁰) V roce 1870 byl počet mší snížen na 37, z toho 6 za obyvatele Karlových Varů. Také Becherova sestra Magdaléna Decrouxová založila mši sv. a sice na svátek zemského patrona sv. Josefa ke cti tohoto světce. Nadace byla pořízena r. 1801.²¹) Z dalších známých jmen uveďme dr. Franze Bachmanna, jenž r. 1745 založil jednu mši sv. za svou rodinu a dále si přál, aby se na všechny mariánské svátky hrálo na varhany a zpívaly mariánské písně. Roku 1806 Josefa Kramolínová, manželka již zesnulého karlovarského malíře Josefa Kramolína, založila dvě mše ročně za svého manžela a za sebe.²²)

Účelem fundačních mší bylo zajistit si, aby za fundátora byla sloužena trvale mše sv., aby se zvýšila pravděpodobnost spásy jeho duše. Pozoruhodné však je, že testátoři nemysleli pouze na sebe a své příbuzné, ale dávali sloužit mše sv. i na obecné úmysly. Tak Anna Sabina Becherová, manželka dr. Davida Bechera, dala část mší sv. jí založených sloužit za všechny své spoluměšťany, Magdaléna Decrouxová založila mši sv. ke cti sv. Josefa, rovněž dr. Bachmann dal hrát a zpívat na mariánské svátky. To svědčí nejen o přetrvávající mariánské úctě a o růstu obliby svatého Josefa, ale současně o nesobeckosti  fundátorů.

V noci z 28. na 29. ledna 1800 vypukl v jednom domě nad kostelem požár. Karlovy Vary měly s ohněm své špatné zkušenosti - již jednou lehlo celé město popelem a jednou téměř celé město. Není divu, že se při každém požáru měšťané řádně vylekali. I nyní se oheň rozšířil na dva sousední domy, ale pak se podařilo jej lokalizovat a uhasit. Měšťané si oddechli a vykonali mezi sebou sbírku, za níž byla založena slavná mše sv. vždy na 28. ledna, tedy v den výročí požáru. Tato mše sv. byla sloužena ke cti pěti ran Ježíše Krista a na ochranu před ohněm.²³)

Počet fundačních mší stále stoupal a bylo již nereálné, aby mohly být všechny odslouženy. To se zřejmě netýkalo pouze Karlových Varů, ale celé arcidiecéze. Proto ve druhé polovině 19. století arcibiskupská konzistoř několikrát vyhlásila redukci, při které byl počet všech fundačních mší přiměřeně snížen. Tak po redukci v roce 1888 zůstalo celkem 134 fundací. Jenom první kaplan byl povinen sloužit 200 mší (z Wellerovy fundace 52 mší, ze štampašské 22, z nadace Kryštofa Knauta 40 mší atd.). Po redukci mu jich zůstalo ještě 135. Obdobné to bylo u druhého kaplana i u děkana.²⁴)

Kaplani často pobývali v mateřském domě křižovníků s červenou hvězdou v Praze. Předpokládáme, že se nejednalo o žádné dovolené nebo prázdniny, ale že tam jezdili absolvovat nějaké školení, kursy či exercicie. Po dobu těchto pobytů v Praze je buď v Karlových Varech zastupoval jiný kněz  a ten odsloužil nadační mše za ně nebo kaplan odsloužil nadační mše v Praze.

Také ve dvacátém století byly pořizovány nadace. Ve formulaci nadačních listin dochází ke změně. Ve středověku bylo i z opisu v úřední knize vidět, že se jedná o listinu, to jest originál měl všechny znaky listiny. Text se skládal z invokace (vzývání nejsvětější Trojice), arengy (v ní se oznamovalo, že se něco činí známo všem, kdo to budou číst), narrace (oznámení o pořízení fundace), dispozice (vlastní právní pořízení - co se dává na jaký účel a za jakých podmínek), datace a podpisy. Pokud se dochoval originál, např. u Pleyerovy nadace, vidíme, že i vnější známky odpovídají listině. To se ve dvacátém století mění. Písemnost nabývá charakter spíše úředního aktu. Nebývá pořízena na pergamenu, ale jen na papíru, pečeti nahrazují razítka. Text již neobsahuje výše uvedené části typické pro listinu (invokaci, arengu atd.), ale stává se z něho pouze protokolární zápis. Zůstává pouze zachováno, že originál se vyhotoví ve více exemplářích a text se současně opíše do knihy fundací. I nyní je před zápisem do fundačních knih nutné schválení konzistoří, bez něhož fundace nemá platnost. Na jednu fundační mši sv. bylo nutno za první republiky složit 100 Kč, z čehož úroky činily 52 Kč. Ze známějších osob zemřelých ve dvacátém století ve fundačních knihách nacházíme lékárníka Franze Woczadlo, Karla Puppa, Antona Puppa a sbormistra a skladatele Aloise Janetschka.²⁵)

Průběh liturgického roku v Karlových Varech

Podívejme se nyní, jak lidé v Karlových Varech prožívali rok s církví. Hlavním pramenem k tomu jsou knihy ohlášek bohoslužeb, to jest knihy, ve kterých je zapsáno, co se ohlašovalo lidem na konci bohoslužeb. Tyto knihy jsou pro Karlovy Vary dochovány od roku 1847 až po rok 1882. O něco starší je manuál děkana, v němž si děkan rovněž zapsal některé pravidelně se opakující ohlášky. Řada zde zapsaných pobožností má ovšem svůj původ v ještě starších dobách.²⁶)

Porovnáme-li dobu, kterou se zabýváme, se současností, zjistíme, že tehdy byly na věřící kladeny podstatně větší nároky. Bylo více svátků, kdy se museli zúčastnit bohoslužeb a především bylo více postů. Počet svátků sice oproti době barokní silně poklesl, mnohé byly v době osvícenství zrušeny, přesto jich však bylo více než dnes. Pracující při tom mohli odpočívat a s tím souvisí touha po pěkném oblečení, aby se věřící prezentoval před ostatními. Posty byly dvojího druhu - půst od masa teplokrevných zvířat, tj. po celý den se nesmělo jíst nic masitého a dále posty újmy, při němž věřící se směl pouze jednou za den najíst dosyta; celkově směl sníst jen asi jednu třetinu množství, které snědl v jiných dnech. Pokud se některý den držel současně půst újmy a půst od masa, pak se mu říkalo přísný půst. Jestliže v den, kdy měl být dodržován půst, byla neděle nebo svátek, přesouval se půst na předcházející den. I když tyto povinnosti byly přikázané pod hříchem, přesto okolnost, že byly dodržovány svědčí o tom, že lidé byli ochotni k obětem a odříkání.

Adorace před vystavenou Svátostí oltářní (tzv. Sanktissimem)²⁷) byla častější než dnes. To byl ještě pozůstatek z doby baroka, kdy bylo Sanktissimum uctíváno klaněním se.

Církevní rok nezačínal na Nový rok jako začíná občanský rok, nýbrž adventem. Rozdělení roku připomíná náboženské dějiny lidstva - od Starého zákona, na který upomíná advent, přes narození Ježíše Krista, jeho veřejné působení, smrt a zmrtvýchvstání, které připomínají Velikonoce až přes seslání Ducha sv. a současné období až po budoucí konec světa, který připomíná konec církevního roku.

Svátky se dělily na obyčejné svátky a na zasvěcené svátky. Když se slavil zasvěcený svátek, měli lidé volno a byli povinni se zúčastnit bohoslužeb, které byly slouženy v nedělním pořádku. V době, kterou se zabýváme, se jako zasvěcené slavily tyto svátky: Obřezání Páně (Circumcisio) 1. ledna, Jména Ježíš - vždy druhá neděle po křtu Páně, Očišťování P. Marie (tzv. Hromnice) 2. února, Zvěstování P. Marie (Anuntiatio) 25. března, Nanebevstoupení Páně (čtyřicátý den po Velikonocích), Seslání Ducha sv. (neděle po Nanebevstoupení), sv. Jana Nepomuckého (16. května), Nejsvětější Trojice (neděle po Seslání Ducha sv.), Těla a Krve Páně (Božího těla) čtvrtek po svátku Nejsv. Trojice, sv. Petra a Pavla 29. června, Navštívení P Marie 2. července, Narození P. Marie 8. září, Jména P. Marie vždy v neděli po Narození P. Marie, sv. Václava 28. září, Všech svatých 1. listopadu, Památka zemřelých 2. listopadu, Neposkvrněného Početí P. Marie 8. prosince, Narození Páně 25. prosince a sv. Štěpána 26. prosince. Nedržel se svátek Krista Krále; ten byl zaveden až na počátku 20. století.

Svátky nejsou jen vzpomínkovou oslavou, ale protože se oslavují vždy mešní i jinou liturgií, jedná se o podíl na Kristově vykoupení lidstva, o vyjádření souhlasu s tím a o vyvození důsledků – usilování o mravní nápravu s cílem dosažení spoluúčasti na společenství s Bohem.²⁸)

Advent tvoří období od čtvrté neděle před vánoci až po 24. prosinec. Nejsou to tedy přesně čtyři týdny, protože svátek Narození Páně může připadnout na kterýkoli den v týdnu. Během adventu se vždy v pondělí, ve středu a v pátek v časných ranních hodinách sloužily zpívané mše sv. zvané roráty. Při těchto mších bylo na oltáři vystaveno Sanktissimum. Roráty se sloužily brzy zrána z toho důvodu, že svou roli při nich hrála symbolika tmy a světla. Měly naznačit, že s narozením Ježíše, ohlášeným proroky, končí vláda hříchu právě tak jako za svítání končí vláda temnoty a nastává doba světla. V ostatní dny byly obyčejné mše sv. s lidovým zpěvem mešních písní a s požehnáním. Po slavné mši sv. v neděli se vždy konaly modlitby, po nichž následoval zpěv písně Pange lingua a teprve pak se udílelo požehnání. Po celý advent byl ve středu půst újmy a v pátek půst újmy spojený s půstem od masa; ostatně půst od masa byl každý pátek po celý rok.

8. prosince se slavil zasvěcený svátek Neposkvrněného početí P. Marie. Kdo si v ten den vykonal sv. zpověď, přijal svátost oltářní a zbožně se zúčastnil slavné mše sv., získával plnomocné odpustky.²⁹) Od roku 1858 je doloženo, že v ten den byla vykonávána v pražské arcidiecézi sbírka na církevní potřeby. Od roku 1865 se výslovně uvádí, že tato sbírka je určena na potřeby křesťanů v Orientu.

Na prosinec připadly poprvé kvatembry neboli tzv. suché dny. Kvatembry byly čtyřikrát ročně - vždy středa, pátek a sobota před nedělí Reminiscere (druhou nedělí postní), před svátkem sv. Trojice (neděle po seslání Ducha sv.), po Povýšení sv. Kříže (14. září) a po sv. Lucii (13. prosince). O kvatembrech se vždy děkovalo za dobrodiní přijatá v uplynulém čtvrtletí a modlilo se za dobré kněze.  V týdnu, kdy byly kvatembry, se věřící vždy ve středu, pátek a sobotu dostavili v hojném počtu na mši sv., po níž se pomodlili litanii ke všem svatým a další modlitby. O kvatembrech byli věřící povinni dodržovat ve středu a v pátek přísný půst a v sobotu půst újmy.

Den  před vánoci, tzv. Štědrý den, byl posledním dnem adventním. Toho dne byl přísný půst. Jestliže Štědrý den připadl na neděli, držel se půst v sobotu. Před Vánocemi, právě tak jako před Velikonocemi se lidé očistili od svých hříchů ve zpovědi.  Štědrý den byl posledním dnem před vánoci, kdy si lidé ještě mohli vykonat zpověď. Pro ty, kdo tak dosud neučinili, bylo ve tři hodiny dáno znamení úderem zvonu, že ještě mají příležitost. Vlastní oslava Narození Ježíše Krista začala na Štědrý den v noci. Kostel zůstal zavřen až do dvacáté druhé hodiny, aby se zabránilo případným výtržnostem. Ve 22 hodin první zvon pozval věřící na noční bohoslužby zvané matutinum.³⁰) O půl hodiny později se zazvonilo druhým zvonem a ve 23 hodin vyzváněly oba zvony současně, načež začalo matutinum. Po jeho skončení byla sloužena slavná mše sv.

Následující den byl svátek, ale protože slavná mše sv. byla sloužena již v noci, začalo se nyní již přímo obřadem Asperges me, po němž bylo kázání a pak obyčejná mše sv. Odpoledne byly obvyklé nešpory. Také na svatého Štěpána byly bohoslužby v nedělním pořádku. Starodávným zvykem bylo světit toho dne obilí. Od šedesátých let se na to v knihách ohlášek bohoslužeb neupozorňovalo, takže nevíme, zda se od toho již neupustilo. Stejně tak na nezasvěcený svátek sv. Jana Evangelisty 27. prosince se světilo mešní víno, ale od šedesátých let to již nemáme výslovně doloženo. Svátek Svaté rodiny se v této době ještě neslavil. Kult Svaté rodiny se rozšířil až na konci 19. století, kdy se ve spořádaném rodinném životě hledal lék proti mravnímu úpadku. Svátek se slavil od roku 1893  třetí neděli po Zjevení Páně. Dnes se slaví v neděli během vánočního oktávu (v nejbližší neděli po vánocích).³¹)

Konec občanského roku přímo vybízí k zamyšlení nad uplynulým rokem. Karlovarští měšťané se sešli v 16 hodin v kostele, aby poděkovali Bohu za všechna dobrodiní přijatá v minulém roce. Zde byla zazpívána litanie k Nejsvětějšímu jménu Ježíš. Této litanii se říkalo „figurální.“ Z kontextu se zdá, že slovem „figurální“ se míní zpívaná.  Někdy se také říkalo „muzikální.“ Starý rok byl zakončen slavnostním zpěvem Te Deum.³²)

Nový rok se nazýval Obřezání Páně a byl to svátek. Tento svátek se slavil až do roku 1960, kdy byl nahrazen svátkem Matky Boží Panny Marie, čímž se církev vrátila k praxi prvotní církve.³³)

6. ledna se slavil svátek Zjevení Páně (epifanie), lidově zvaný Třech králů. Název Zjevení naznačuje, že v osobách tří králů byl Ježíš představen (čili se zjevil) celému světu, čímž se ukázalo, že přišel na svět pro všechny lidi, ne pouze pro Židy. Byl to svátek zasvěcený, to znamená, že jej věřící světili stejně jako neděli. Večer předchozího dne se světila voda, sůl a křída. Při slavné mši 6. ledna se světilo zlato, kadidlo a myrha na památku darů, které tři králové přinesli novorozenému Ježíšku. Tento zvyk máme v Karlových Varech doložen jen v letech 1859 a 1860.

Když  křesťané oslavili Ježíšův křest, připomněli si též jeho jméno, neboť je zvykem, že při křtu křesťan obdrží jméno. Svátek jména Ježíš se slavil vždy druhou neděli po Zjevení Páně.³⁴) Jedná se ovšem pouze o analogii současné doby s dobou Ježíšovou - ve skutečnosti Ježíš jméno obdržel již při narození, nikoli při křtu a také křest, který Ježíš od Jana Křtitele obdržel, nebyl totožný s dnešním svátostným křtem.  Význam svátku jména Ježíš byl zvýrazněn možností získat plnomocné odpustky. Podmínkou bylo vyzpovídat se toho dne, přijmout Eucharistii a zbožně se zúčastnit slavné mše sv. a kázání. Při jiné mši sv. tato možnost nebyla, byť byla sloužena téhož dne.

28. ledna si měšťané připomínali, jak již bylo uvedeno, výročí požáru roku 1800, při němž shořely naštěstí „jen“ tři domy. Na paměť záchrany města byla sloužena mše sv. ke cti pěti ran Ježíše Krista a za ochranu před ohněm. Nadace je doložena po celé období, z něhož se nám dochovaly knihy ohlášek bohoslužeb, tedy nejméně do osmdesátých let minulého století.

Svátek Očišťování P. Marie, lidově zvaný Hromnice, se slavil 2. února. Toho dne před slavnou mší sv. nebylo kázání, pouze se přečetlo evangelium. Místo kázání se světily svíčky, s nimiž se pak uskutečnilo procesí. Toto světelné procesí vyjadřuje okolnost, že stařec Simeon v ten den nazval Ježíše „světlem k osvícení národů.“ Posvěcené svíčky pak svítily u lože umírajících, čímž symbolizovaly Ježíše, který svítil umírajícím na cestu do věčnosti. Také se rozsvěcovaly při bouřkách, aby zaháněly mraky, což je sice už lidová pověra, nepatřící do liturgie, ale opět se v ní projevuje symbolika temnoty a světla.³⁵)

Velikonočním svátkům předcházelo čtyřicetidenní období postu, během kterého se věřící připravovali pokáním na nejvýznamnější svátky církevního roku. Půst začínal ve středu, které se říkalo Popeleční. Před první mší sv. ráno se spálily ratolesti, tzv. kočičky z Květné neděle předchozího roku. Tento popel se pak posvětil. Následovala mše sv. a po ní před vystaveným Sanktissimem tzv. figurální litanie k Nejsvětějšímu jménu Ježíš, zakončená požehnáním. Věřícím kněz udělal na čele popelem kříž, tzv. popelec a přitom pronesl slova „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se zase obrátíš.“ Tím se připomínala pomíjivost lidského života a nutnost pokání. Vnější znamení kříže z popele, které si věřící na čele odnášeli (mající ovšem ve skutečnosti při své malé velikosti tvar nikoli kříže, ale jen skvrny), symbolizovalo vnitřní pokoru, vážnost, usebranost a prosbu za odpuštění hříchů, což bylo ústředním motivem celého období postu jakožto doby přípravy na velikonoční svátky. Popeleční středa byla (a je dosud) dnem přísného postu.

Postní období trvá čtyřicet dní. V tomto období je celkem šest nedělí, z nichž každá má své jméno: Černá, Pražná, Kýchavná, Družebná, Smrtelná a Květná.

Po celé období postu platil půst újmy, který byl ještě každou středu a pátek ztížen postem od masa. Tento půst byl závazný pro všechny věřící starší od 21 let. Dříve se během postu nesmělo jíst ani máslo a žádná jiná potravina živočišného původu. Teprve od roku 1857 pražský arcibiskup kardinál Schwarzenberg každoročně vyhlašoval zmírnění postu v tom smyslu, že bylo povoleno jíst máslo a jiné živočišné tuky. Postem nebyli vázáni nemocní, chudí a těžce pracující, kteří potřebovali dostatečné množství energie a dále osoby odkázané na „cizí stůl“, to jest ti, kteří se nestravovali doma, ale např. u svého zaměstnavatele, který jim nutil maso. Tito lidé nebyli nuceni půst dodržovat, ale měli jej nahradit jiným způsobem, zejména modlitbou, pokáním anebo měli učinit něco, čím projevili lásku k bližnímu. Půst nebyl pouze v neděli, protože neděle je sváteční den, a proto se v neděli nikdy půst nedrží. Nahrazovaly jej modlitby pěti Otčenášů, pěti Zdrávasů a jednoho Věřím v Boha. Těmito modlitbami si lidé měli vyprosit tři božské ctnosti (víru, naději a lásku) a společně vzbudit lítost a zármutek nad svými hříchy.

Během postní doby se věřící každé pondělí a středu scházeli v 15 hodin k modlitbě litanie k Nejsvětějšímu jménu Ježíš, po jejímž skončení bylo udíleno požehnání. V pátek bylo tzv. postní kázání, po něm se za zpěvu kajícího žalmu Miserere udílelo požehnání a na závěr byla modlitba Anděl Páně. Postní kázání dal založit strážný na věži Wolfgang Hess v roce 1751.³⁶) V sobotu bývala ve tři hodiny odpoledne loretánská litanie, ovšem doložena je pouze pro první polovinu 19. století.³⁷) O pobožnosti křížové cesty se tu nic neříká. I když tato pobožnost již byla v Čechách známa, v Karlových Varech se ji zřejmě ještě v 19. století nemodlili.

Před druhou nedělí postní byly kvatembry. V kvatembrovém týdnu byl ve středu a v pátek přísný půst, v sobotu jen půst újmy.

Během postní doby byl každý povinen vykonat si svatou zpověď a v době velikonoční přijmout svátost oltářní. Tato povinnost přetrvávala až do 20. století, teprve druhý vatikánský koncil ji změnil v tom smyslu, že je možné ji splnit kdykoli během roku.

19. března se slavil svátek sv. Josefa. I když to byl svátek zemského patrona, nebyl zasvěcený, takže se považoval za všední den. Již bylo uvedeno, že v tento den se z nadace Magdaleny Decrouxové sloužila slavná mše sv. ke cti sv. Josefa. Svatý Josef byl r. 1871 prohlášen za  ochránce celé církve a 1889 byl jmenován ochráncem všech stavů. Už v baroku se těšil velké vážnosti. Křestní jméno Josef se od této doby stalo nejrozšířenějším mužským jménem. V Čechách byl sv. Josef již od r. 1285 zemským patronem.³⁸)

Svátek Zvěstování P. Marie (25. března) byl svátek zasvěcený, to znamená, že se nesmělo pracovat a lidé se museli zúčastnit bohoslužeb. Odpoledne byly nešpory.³⁹)

O Smrtelné neděli neboli páté neděli postní se vystavovala k veřejné úctě tzv. partikule neboli částečka sv. Kříže. V některých kostelech, k nimž zřejmě patřil i karlovarský děkanský chrám, se uchovávala v ozdobné schránce částečka dřívka údajně pocházejícího z Kristova kříže. V minulosti ovšem bylo dost nepravých ostatků, později ty, u nichž nebyla pravost spolehlivě prokázána, přestaly být uctívány. Tato částečka se předkládala lidem a kdo chtěl, mohl jí vzdát úctu políbením, pokleknutím nebo pokloněním.Totéž se opakovalo ve středu pašijového týdne. Později, od sedmdesátých let, možná již od konce šedesátých, se tento obřad přesunul na Květnou neděli. Na Smrtelnou neděli též bývalo zvykem zahalovat všechny kříže plátnem. Kříže zůstaly zahaleny až do Velkého pátku. Důvodem měl být jakýsi „půst očí“, tedy že si věřící v tomto období měli odřeknout pohled na kříž.⁴⁰)

Květnou nedělí neboli šestou nedělí postní začínal tzv. svatý týden, zvaný též pašijový týden. V něm si věřící připomínají nejdůležitější událost lidských dějin - utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V tomto týdnu se křesťané obzvláště snaží zaměřit na duchovní hodnoty, k čemuž kromě jiného slouží i obřady v kostele.

Na Květnou neděli dopoledne v půl desáté, eventuelně v deset hodin se vyzvánělo, načež začaly bohoslužby obřadem Asperges me. Po něm se četlo evangelium, ale kázání se tentokrát vypustilo a hned se přečetly ohlášky. Pak proběhl obřad svěcení ratolestí. Měly to být palmové ratolesti, které se kladly Kristu přes cestu při jeho vjezdu do Jeruzaléma, ale v našich podmínkách je nahradily větvičky vrby jívy s rozvitými pupeny, tzv. „kočičky“.  Tyto „kočičky“ si věřící nosili domů a vkládali je za kříže a obrazy, což bývalo spojeno s pověrou, že tyto posvěcené větvičky ochrání jejich příbytky. Poté si lidé procesím připomněli slavný vjezd Ježíšův do Jeruzaléma. Kupodivu se tu nic neříká o pašijích. Přesto není pravděpodobné, že by se právě v Karlových Varech pašije nečetly.  Odpoledne po požehnání se přibližně od sedmdesátých let minulého století podávala částečka kříže k líbání.

Ve středu, čtvrtek a pátek svatého týdne byla v 16 hodin tzv. smuteční mše.  Ve středu po požehnání se až do sedmdesátých let podávala partikule sv. Kříže. Ústřední částí pašijového týdne je tzv. triduum - třídení, které začíná ve čtvrtek večer a končí v neděli odpoledne.⁴¹) Tyto dny mají své názvy. Čtvrtek se nazýval Zelený čtvrtek, pátek byl Velký pátek a sobotě se říkalo Bílá sobota. V tyto dny byl věřící povinen dodržovat přísný půst, tj. půst od masa i půst újmy, zatímco v ostatní dny svatého týdne byl závazný jen půst od masa. Od Zeleného čtvrtka až do Bílé soboty se na znamení smutku nesmělo zvonit a místo mešních zvonečků se při bohoslužbách používaly dřevěné klapačky. Na Zelený čtvrtek si křesťané připomínají začátek Kristova utrpení, ale také ustanovení svátosti oltářní, což byla příznivá událost. Aby se svátost oltářní mohla lépe uctít, byla od šesti hodin ráno vystavena na oltáři a věřící mohli adorovat. V devět hodin byla sloužena slavná mše svatá. Po ní se Sanktissimum odneslo za zpěvu písně Pange lingua k oltáři sv. Barbory nebo k mariánskému oltáři a tam bylo  vystaveno k veřejné úctě až do osmnácté hodiny večerní. Tento oltář měl symbolizovat Getsemanskou zahradu, v níž se Ježíš modlil večer před svým utrpením, a proto věřící zde mohli spolu s ním u tohoto oltáře rozjímat. Hlavní oltář byl zbaven všech přikrývek. Večer bylo zazpíváno třikrát „svatý“ a pak se Sanktissimem udělilo požehnání.

Druhého dne bylo Sanktissimum opět vystaveno od šesté hodny ranní. Obřady se konaly již dopoledne.⁴²) Začaly v devět hodin odhalením a uctíváním sv. Kříže, pak se předneslo poslední postní kázání, po němž obřady pokračovaly. V 16 hodin byla sloužena smuteční mše. Velkopáteční obřady skončily opět v osmnáct hodin, kdy bylo uděleno požehnání a svátost byla přenesena do Božího hrobu. Boží hrob býval pravděpodobně u mariánského oltáře. V roce 1854 byla vyčištěna kostelní krypta a od té doby jako tzv. Boží hrob sloužila krypta.

Také na Bílou sobotu bylo Sanktissimum vystaveno již v šest hodin k veřejné úctě a to v Božím hrobě. Obřady začaly tentokrát již v osm hodin svěcením ohně, velikonoční svíce a křestní vody. Následovala slavná mše sv.⁴³) V 15 hodin zazněl velký zvon. To bylo znamení pro ty, kdo si chtěli na poslední chvíli splnit povinnost velikonoční sv. zpovědi. V 17 hodin se zvonilo velkým zvonem, v 17.30 menším zvonem a v 18 hodin oběma zvony současně a za zpěvu písně „Erstanden ist der heilige Christ“ („Vstal svatý Kristus“) bylo Sanktissimum přeneseno na hlavní oltář, kde byla sloužena slavnostní mše sv. na Vzkříšení, zakončená zpěvem Te Deum a požehnáním.

Na velikonoční neděli měli měšťané „budíček“ vyzváněním zvony. Zvonilo se v 5 hodin, pak v půl šesté a potřetí v šest hodin. Toto ranní vyzvánění je v Karlových Varech poprvé doloženo v roce 1860. Po mši sv. se světil velikonoční beránek a chléb. V 15 hodin byly jako každou neděli nešpory.

Také Velikonoční pondělí byl zasvěcený svátek, a proto byla mše sv. v nedělním pořádku. První neděle po Velikonocích se nazývala Bílá.

25. dubna má svátek evangelista Marek. V ten den se konalo slavnostní prosebné procesí za účelem vyprosit si dobrou úrodu. V Karlových Varech procesí odcházelo v šest hodin ráno z děkanského kostela a jeho cílem byl kostel sv. Ondřeje. Tam byla sloužena mše sv. Poté se procesí vrátilo do děkanského kostela, kde po předepsaných modlitbách (Otčenáš a žalm, který zpíval děkan střídavě se sborem) bylo uděleno požehnání. Účast na procesí byla povinná, ne však pro ty, jimž v tom bránily povinnosti, např. práce na poli. Tito lidé se náhradou doma pomodlili litanii. Tohoto dne se až do roku 1848 také slavily narozeniny císaře Ferdinanda. Za císaře byla sloužena slavná mše sv., zakončená hymnem Te Deum a požehnáním. Při mši sv. karlovarští střelci před kostelem stříleli z hmoždířů.⁴⁴)

Od roku 1848 se svěcení pramenů slavilo 1. května. Také lázeňská sezóna byla zahajována náboženskými obřady, neboť karlovarští měšťané chápali léčivé prameny, jimiž se nemohlo honosit žádné jiné město v zemi, jako dar od Boha. Svěcení pramenů nebyl jen církevní svátek, ale svátek všech obyvatel Karlových Varů, kteří si uvědomovali, že jejich město vděčí pramenům za svou existenci. Přesunutí svátku ze zimy na květen umožňovalo slavit svátek nejen v kostele, ale v celém městě, které mohlo být vyzdobeno květinami. Uniformované spolky jako byl prapor měšťanských ostrostřelců, se svými pestrými prapory přispívaly k malebnému koloritu celé slavnosti. První mše sv. byla sloužena v sedm hodin ráno s požehnáním, v osm hodin začala druhá mše sv., po ní bylo v půl desáté kázání a v deset hodin (v některých letech již v devět) byla sloužena zpívaná mše sv. „abychom Všemohoucímu Bohu vzdali povinný dík, že naše léčivé prameny zachovává a abychom Ho poprosili, aby je i nadále zachovat ráčil.“ Pak proběhl obřad žehnání pramenů, který byl zakončen slavnostním Te Deum v kostele a požehnáním. Děkan byl při svěcení oděn v pluviál, doprovázeli ho městští a státní úředníci, kteří rovněž s vojenskými důstojníky dotvářeli slavnostní atmosféru. Odpoledne se tančilo, v Poštovním dvoře byl koncert.⁴⁵)

4. května má svátek sv. Florián. Byl to všední den, ale karlovarští měšťané přesto tohoto světce ctili. Sv. Florián byl totiž považován za ochránce před ohněm. V deset hodin byla sloužena slavnostní mše sv. k poctě tohoto světce a za ochranu před ohněm. Byla to fundační mše, založená ze soukromé iniciativy.

O čtyři dny později, to jest osmého května, se slavil svátek Nalezení sv. Kříže. Ani to nebyl zasvěcený svátek a jeho slavení tedy nebylo povinné, avšak zde v Karlových Varech měl zvláštní význam. Jak známo, zdejší farnost spravovali křižovníci s červenou hvězdou, kteří měli kříž ve svém znaku a proto jej obzvlášť ctili. Všechny kostely spravované křižovníky měly privilegium, že kdo v nich na svátek Nalezení sv. Kříže přijal svátost pokání (zpověď) a svaté přijímání, vyslechl si kázání a zbožně se zúčastnil slavné mše sv., obdržel na základě privilegia Klementa XI. z roku 1702 plnomocné odpustky.⁴⁶) Poslední zpráva o nich je v roce 1877, pak se již o nich v knihách ohlášek nic neříká.

Dalším velkým svátkem byl svátek sv. Jana Nepomuckého, zemského patrona. V předvečer tohoto svátku se v 18 hodin konala „figurální“ litanie, to jest zpívaná litanie ke Jménu Ježíš s požehnáním, svátek samotný se světil stejně jako neděle. K tomuto svátku se pojil starodávný zvyk. Měšťané se v předvečer svátku scházeli u sochy sv. Jana na mostě a tam se modlili a zpívali. Chlapci si vydlabali prkénka, upevnili do nich svíčky a tyto zářící lodičky pouštěli po řece. Mnozí si do loďky dali malé množství střelného prachu a když plamen dohořel k váčku s prachem, prach vybuchl a z miniaturního hmoždíře vzlétla raketka. Z bezpečnostních důvodů to bylo zakazováno, avšak marně. To však již patří k lidovým obyčejům a ne do liturgie.⁴⁷)

V pondělí, úterý a ve středu po páté neděli velikonoční, to jest před svátkem Nanebevstoupení Páně se konala prosebná procesí za vyprošení dobré úrody obdobně jako na svátek sv.Marka. V pondělí a v úterý byla první mše již v šest hodin ráno, pak procesí vyšlo do polí, přičemž děkan nesl monstranci se Sanktissimem. Cestou byly zastávky u polních oltářů. Když se došlo k oltáři, kněz přečetl evangelium, zazpívala se antifona, poté se kněz obrátil k lidu a udělal s monstrancí v ruce tři kříže, říkaje přitom požehnání. Pak se pokračovalo k dalšímu polnímu oltáři, přičemž se lidé cestou modlili růženec nebo litanii. Po návratu do kostela byla závěrečná modlitba s požehnáním. Ve středu rovněž procesí vyšlo ráno z děkanského kostela, ale po návratu z pole se procesí nejprve odebralo do kostela sv. Ondřeje, tam byla mše sv. a pak v děkanském kostele bylo požehnání. Účast na těchto obřadech byla povinná. Jestliže se někdo nemohl pro zaneprázdnění prací procesí zúčastnit, musel se aspoň doma pomodlit litanii ke všem svatým. V tyto dny si lidé nechávali v kostele světit květiny a věnce, které si pak doma věšeli na stěny, eventuelně je zavěšovali ve stájích, aby chránily dům před bleskem. Posvěcené květiny prý také měly léčivou sílu.⁴⁸)

Čtyřicátý den po Velikonocích, což je vždy čtvrtek, se slaví Nanebevstoupení Páně. Byl to zasvěcený svátek. V 15 hodin se konaly nešpory.

Seslání Ducha sv. se slaví desátý den po Nanebevstoupení Páně, tedy v neděli. Tak jako vždy před zasvěcenými svátky, také v sobotu před sv. Duchem byl závazný půst újmy a půst zdržení se od masa. V neděli na seslání Ducha sv. byly odpoledne v 15 hodin nešpory. Tak má každá ze tří božských osob svůj svátek - Vánoce jsou svátkem Boha Otce, Velikonoce svátkem Ježíše Krista,  Letnice svátkem Ducha sv. A protože se jednalo o významné svátky, slavil se ještě i následující den, tedy o vánocích 26. prosinec, o Velikonocích pondělí velikonoční a o letnicích pondělí svatodušní. Také pondělí po svatém Duchu byl věřící povinen slavit jako neděli.

Na další týden zase připadly kvatembry. To znamená, že opět ve středu a v pátek byl přísný půst a v sobotu jen půst újmy. Věřící byli vybízeni, aby se v hojném počtu dostavili v sedm hodin ráno do kostela, protože v těchto dnech byly po mši litanie na poděkování za dobrodiní přijatá v posledním roce a jako prosba za dobré kněze.

Když už každá ze tří božských osob měla svůj svátek, zbývalo oslavit všechny tři osoby najednou. To se stalo v neděli po svatodušních svátcích, která byla zasvěcena Nejsvětější Trojici. Tímto svátkem současně končilo velikonoční období. V sobotu předtím byla v 12 hodin zpívána litanie k Jménu Ježíš před vystaveným Sanktissimem a pak se udílelo požehnání. Věřící byli současně upozorněni, že toho dne mají poslední možnost splnit si velikonoční povinnost svaté zpovědi a svatého přijímání.

Ustanovení svatého přijímání se připomínalo na Zelený čtvrtek. Protože v ten den se současně připomíná začátek utrpení Ježíše Krista, byl celý den již poznamenán smutkem. Aby se tedy ustanovení této svátosti mohlo lépe oslavit, byl ustanoven za tím  účelem ještě jeden svátek, totiž svátek Těla a Krve Páně, lidově zvaný Božího Těla. Tento svátek byl stanoven na čtvrtek po svaté Trojici. Svátek byl v minulosti slaven mnohem okázaleji než dnes. Již v šest hodin bylo vystaveno Sanktissimum k veřejné úctě a tato adorace trvala až do deváté hodiny, kdy začala slavnostní mše sv. Po mši vyšlo procesí ven z kostela a prošlo ke čtyřem oltářům k tomu účelu zřízeným. Děkan, oblečený v pluviál, nesl v ruce monstranci, nad níž čtyři muži drželi baldachýn. Přitom zněly intrády. Když se venku došlo k oltáři, zpěváci zazpívali krátké mottetum. pak jeden z přisluhujících požádal celebranta o požehnání, četlo se evangelium a pak následovaly další zpěvy. To se opakovalo  u každého oltáře. Po návratu do kostela se zazpíval hymnus Te Deum a bylo uděleno požehnání. A protože to byl významný svátek, slavil se ještě celý oktáv, to jest osm následujících dnů. V tomto oktávu bylo Sanktissimum denně vystaveno od jedenácté hodiny ranní až do 15 hodiny, kdy se věřící pomodlili litanii k Nejsvětějšímu jménu Ježíš a za zpěvu Pange lingua obdrželi požehnání.

Květen, měsíc rozvíjejícího se jara, je měsícem zasvěceným P. Marii. Mariánská úcta se v 19. století opět oživovala. V Itálii, Francii a Belgii ve druhé polovině století vznikl zvyk májových pobožností. K nám však tyto dnes tak rozšířené pobožnosti tehdy ještě  nepronikly, v 19. století se májové pobožnosti v Karlových Varech nekonaly.

Až do roku 1848 se 30. května slavily jmeniny císaře Ferdinanda. Oslavy probíhaly obvyklým způsobem, tedy slavnou mší s Te Deum a se střelbou z hmoždířů od městských střelců ve slavnostních uniformách před kostelem.

23. května si měšťané připomínali výročí zničení města požárem v roce 1759. V devět hodin vždy byla sloužena slavnostní mše na úmysl, “aby Bůh takové neštěstí milostivě od nás odvrátit ráčil a na poděkování, že Pán nás milostivě celé století od větších škod ohněm uchoval.“ Po mši se zpívalo Te Deum. Také 28. června, den před svátkem sv. Petra a Pavla, si lidé připomínali výročí požáru. Tentokrát to byl lesní požár 28. června 1818. Přestože lesy ležely v těsné blízkostí města a foukal silný vítr, omezil se požár jen na les a neshořel ani jediný dům, což bylo považováno za zázrak. Proto se vždy ve výroční den sloužila slavná mše sv. na poděkování a za další uchránění města před ohněm.

Svátek sv. Petra a Pavla byl zasvěceným svátkem. Stejně jako před každým jiným svátkem i tentokrát o vigilii (den před svátkem) platil přísný půst.

2. července se slavilo Navštívení P. Marie. Dnes se slaví 31. května, protože svým obsahem se více hodí, aby se slavilo před svátkem narození Jana Křtitele. Na rozdíl od dneška v době, o níž píšeme, byl svátkem zasvěceným.

Nadešel konec školního roku. Školní rok tehdy končil až v polovině července, později dokonce až v srpnu. Až do vydání květnových zákonů v roce 1868 měla církev dozor na školství, proto byly závěrečné zkoušky na školách, které byly veřejné, vyhlašovány v kostele. V prvních dvou dnech byly zkoušky v karlovarské hlavní škole (měšťanské a obecné) a po založení živnostenské školy též na ní (gymnázium vzniklo až v devadesátých letech), třetí den byla dopoledne v Drahovicích a odpoledne v Rybářích či naopak; nezapomnělo se ani na jesle. Zkoušek se zúčastnil vikář a povinná byla i účast starosty Karlových Varů, Rybář, Drahovic nebo Tuhnic. Na závěr se sloužila slavnostní mše sv. na poděkování za úspěšné zakončení školního roku, zakončená chvalozpěvem Te Deum. Mše sv. se povinně zúčastnila mládež. U příležitosti zkoušek na škole také vikář provedl vizitaci školy a kostela. V roce 1868 skončil dozor církve nad školou, proto již děkan nezval na školní závěrečné zkoušky a vizitace se omezila jen na kostel a na zkoušky z náboženství na školách, nikoli na veškeré školství.

22. července se slaví svátek patronky zdejšího kostela sv. Maří Magdaleny. Oslava se zpravidla přesouvala na nejbližší následující neděli

V červenci nebo v srpnu se v Praze světili kněží a v Karlových Varech se lidé po ranní mši modlili litanii ke všem svatým na úmysl, „abychom Boha pokorně prosili, aby své církvi důstojné kněze propůjčiti ráčil.„ Proto byli lidé vybízení k hojné účasti na ranních bohoslužbách. Tyto modlitby jsou doloženy v knize ohlášek bohoslužeb letech 1857 a 1858. V dalších letech již o tom nejsou zmínky, což ale ještě neznamená, že by se tyto modlitby už nekonaly.

10. srpna měl svátek sv. Vavřinec. Nebyl to svátek zasvěcený, účast na mši tedy nebyla povinná, avšak sv. Vavřinec byl ctěn jako patron před ohněm, protože byl umučen na ohni. Proto byla v Karlových Varech v ten den pravidelně sloužena mše sv. za ochranu před ohněm  Další fundační mše se sloužila o dva dny později. Bylo to requiem za všechny zemřelé hudebníky a zaměstnance zdejšího kostela. Od konce šedesátých let již tato fundační mše sv. není doložena.

15. srpna se slavil další zasvěcený svátek, a sice Nanebevzetí P. Marie. Tak jako v každý svátek byly toho dne odpoledne nešpory a den před tím se lidé opět povinně postili.

V kostele se slavily i významné státní svátky. Takovými svátky v té době byly především narozeniny a jmeniny císaře. František Josef slavil narozeniny 18. srpna. V ten den se sloužily slavnostní bohoslužby, zakončené nejen chvalozpěvem Te Deum, ale také státní hymnou.

Dalším svátkem byl svátek andělů strážných. Tento den se slavil vždy první neděli v září. 8. září následoval zasvěcený svátek Narození P. Marie a po něm hned následující neděli se slavil svátek jména P. Marie. Souvislost s narozením je zřejmá. Při tomto svátku věřící mohli získat plnomocné odpustky za obvyklých podmínek, jimiž byly vykonání si zpovědi, přijetí svátosti oltářní a zbožná účast na mši sv.

14. září se slaví svátek Povýšení sv. Kříže. Při tomto svátku platilo totéž, co při svátku Nalezení sv. Kříže, totiž, že kdo v karlovarském kostele anebo vůbec v kterémkoli kostele spravovaném křižovníky s červenou hvězdou vykonal svatou zpověď, přijal svátost oltářní a zúčastnil se hlavních bohoslužeb, získal plnomocné odpustky.⁴⁹)

V týdnu po Povýšení sv. Kříže byly opět suché dny, což znamená, že ve středu a v pátek byl závazný půst újmy a půst od masa, v sobotu jen půst újmy. V tyto dny byli věřící vybízeni, aby chodili na mši sv. s požehnáním, to jest ranní mši, po které se modlili litanii ke všem svatým za kněžská povolání.

Svatý Václav měl svátek 28. září. Byl to nejen český národní světec, ale také zemský patron. To znamená, že byl považován nejen za ochránce českého národa, ale celé české země, tedy i jejího německého obyvatelstva. Proto byl sv. Václav ctěn Čechy i Němci bez rozdílu. V ten den se současně děkovalo za úspěšné (v dobové řeči „požehnané“) žně. V Karlových Varech se toto poděkování spojovalo s poděkováním za prameny,  které měly pro naše město stejně důležitý význam, jako pro celý národ žně.

Měsíc říjen byl zasvěcen sv. růženci až za pontifikátu papeže Lva XIII., to jest až od konce 19. století. V době, o níž píšeme, tedy ještě nebyl považován za „růžencový“ měsíc. 4. října má svátek svatý František z Assissi a v ten den měl jmeniny i císař. Císařův svátek se opět slavil mší sv. s chvalozpěvem Te Deum. V roce 1857 se oznamovalo, že není kázání, ale místo něho se před slavnou mší lidé pomodlili za císaře třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas a modlitbu za císaře. V jiných letech se tyto modlitby neoznamují, bohoslužby s Te Deum však byly vždy.

Svou nadační mši sv. měli i členové karlovarského sboru městských střelců. Zpravidla byla sloužena v první polovině října. Zvláště slavné byly oslavy r. 1882, kdy si spolek připomněl 150 let svého založení císařem Karlem VI.

1. nebo 2. října začínal školní rok. V ten den byly slouženy bohoslužby, jichž se zúčastnily především děti. V letech, kdy bylo školství podřízeno církvi, to jest až do roku 1868, děkan oznamoval přijímání přihlášek dětí do prvních ročníků. Vyučování se v první den zahájilo zpěvem Veni Sancte Spiritus, jímž se vyprošovala dětem pomoc Ducha sv. při studiu. Od roku 1868 se účast církve na zahájení školního roku omezovala na slavení mši sv.

Posvícení se v Karlových Varech slavilo od dob císaře Josefa II. třetí neděli v říjnu. Císař Josef II. se tehdy pokoušel zavést jednotné slavení posvícení ve stejný den v celé zemi, ale v podstatě měl úspěch jenom v těch kostelích, kde nebylo známo přesné datum posvěcení kostela a kde tedy neměli své vlastní posvícení.

Ve druhé polovině října se sloužilo nadační requiem za všechny zemřelé farníky Karlových Varů.⁵⁰) Tuto mši založila jistá Marie Phoniaková, proto se jí říkalo phoniakovská mše.

Nadešel další významný zasvěcený svátek, svátek Všech svatých 1. listopadu. Den předtím byl půst. Odpoledne 1. listopadu byly bohoslužby za všechny zemřelé. Druhého dne se slaví památka věrně zemřelých, lidově „dušiček.“ Na rozdíl od svátku Všech svatých nebyl zasvěcený. V Karlových Varech v půl desáté dopoledne prošel průvod kolem ondřejského hřbitova, pak po návratu bylo kázání a zpívané requiem. Když byl v roce 1864 uzavřen hřbitov u sv. Ondřeje a začalo se pohřbívat na nový hřbitov v Drahovicích, nechodilo procesí již na hřbitov, ale do krypty. Měšťané pak jednotlivě navštěvovali hřbitov v Drahovicích.

30. listopadu má svátek sv. Ondřej. Nebyl to zasvěcený svátek, ale v Karlových Varech byl tento světec uctíván. V ten den byly slouženy slavnostní bohoslužby v kapli sv. Ondřeje. Oslavovalo se v celé Ondřejské ulici, hostince v ten den neměly zavírací hodinu. Dodržovaly se i lidové zvyky jako házení pantoflí a lití olova.⁵¹)

S počátkem prosince se současně přiblížil advent a jím začal nový církevní rok.

Odraz politických a společenských událostí v karlovarských  bohoslužbách

Vztah k Bohu, jehož vnějším projevem byly soukromé i veřejné pobožnosti, ovlivňoval celý život věřících. Proto se spolu s církví připomínaly i různé mimořádné události. V soukromém životě to bylo narození, svatba a smrt, resp. pohřeb. Všechny tyto události křesťané prožívali formou svátostí nebo svátostin. V církevní liturgii se ovšem projevovaly i některé mimořádné události ze společenského života. O tom, jak tyto události prožívali lidé v Karlových Varech, nám částečné svědectví poskytují i již častěji citované knihy ohlášek bohoslužeb.

Revoluční události roku 1848 měly svou odezvu i v Karlových Varech. Na jaře již bylo zřejmé, že na mnoha místech Evropy se bouře neobejdou beze zmatků a krveprolití. Proto ve čtvrtek po první neděli po velikonocích si karlovarští měšťané uspořádali pout ke sv. Anně do Sedlce, „abychom všemohoucího Boha prosili, aby své požehnání nad naši vlast vylil a klid, mír a pořádek v zemi zachoval.“⁵²)

Na svátek sv. Štěpána se oslavovalo nastoupení císaře Františka Josefa I., k němuž došlo po rezignaci císaře Ferdinanda 2. prosince. Proto byly slouženy slavnostní bohoslužby a hráno Te Deum na úmysl, „abychom všemohoucího Boha, krále všech králů, poprosili, aby v těchto těžkých a tísnivých časech našemu nyní vládnoucímu císaři sílu a požehnání udělil, aby svěřené žezlo ke cti Boží a k blahu svých národů spravoval.“⁵³) Na Silvestra byla konána pobožnost za papeže. Pius IX. zpočátku přál reformám, ale revoluční živly jej donutily k útěku. V Karlových Varech bylo od sedmi hodin ráno do čtvrté hodiny odpolední vystaveno Sanktissimum, aby se lidé mohli před ním po celý den modlit za papeže.

Pokud zemřel pražský arcibiskup, sloužily se za něj bohoslužby v celé arcidiecézi.  Tak v roce 1849 se i  v karlovarském kostele sloužilo v týdnu před Květnou nedělí requiem za zemřelého pražského arcibiskupa Schrenka, a to dokonce třikrát. Obdobně se sloužilo requiem v roce 1866 za zemřelého křižovnického velmistra Beera. Roku  1850 se slavnostními bohoslužbami dne 4. března oslavilo první výročí udělení březnové ústavy r. 1849.⁵⁴) Smuteční bohoslužby byly také slouženy 13. srpna za zemřelého saského krále Friedricha Augusta.⁵⁵) Třetí neděli po Velikonocích 1855 byla ve všech kostelích z nařízení konzistoře sloužena slavnostní mše sv. s Te Deum na poděkování za záchranu papeže Pia IX., který se v jednom sále kláštera sv. Anežky Římské propadl s početným doprovodem do přízemí, aniž by utrpěl zranění. 18.  srpna 1855 byl uzavřen konkordát mezi papežem a císařem rakouským. Při té příležitosti vydali čeští biskupové o vánocích pastýřský list, který se četl v karlovarském kostele 27. ledna. Po přečtení listu byla sloužena slavná mše sv. s ambroziánským chvalozpěvem Te Deum na poděkování za tuto významnou událost.

21. dubna 1858 navštívil karlovarskou farnost arcibiskup pražský kardinál Schwarzenberg, aby zde provedl kanonickou vizitaci a udílel svátost biřmování. Při té příležitosti byl pro Karlovy Vary vyhlášen odpustkový čas. Kdo v době vizitace navštívil chrám sv. Maří Magdalény, vykonal si svatou zpověď a přijal svátost oltářní, dále litoval svých hříchů a modlil se za svornost mezi křesťanskými knížaty, za obrácení nevěřících a za katolickou církev, získával plnomocné odpustky. Kardinálova návštěva a udílení biřmování se staly velikou slavností.^řž) Kardinál přijel v úterý 20. dubna v 16 hodin. Ihned se ve slavnostním průvodu odebral do kostela, kde se s věřícími pomodlil litanii ke všem svatým a za trojnásobného zpěvu Svatý udělil požehnání. Druhého dne jej opět věřící ve slavnostním průvodu doprovodili do kostela, kde arcibiskup udělil požehnání, načež vyhlásil možnost získání odpustků. Po bohoslužbách bylo udíleno biřmování. Ti, kteří se nezúčastnili biřmování ani jako biřmovanci ani jako  kmotři, museli opustit kostel. Ženy, které přijímaly biřmování, stály po levé straně, muži po pravé straně. Kmotři stáli za biřmovanci a drželi ruku na jejich pravém rameni. Děkan považoval za potřebné napomenout farníky, aby si během obřadu nepovídali, netlačili se, neodcházeli předčasně ani jinak nerušili. V následujících dvou dnech kardinál provedl vizitaci škol a vyzkoušel žáky. Protože po uzavření konkordátu církev měla dozor na školství, nezkoušel arcibiskup zřejmě jen z náboženství, ale ze všech znalostí.

O Velikonocích 1859 se schylovalo k válce. Na příkaz arcibiskupa Schwarzenberga se v době pašijového týdnu všude konaly modlitby za mír. 10. května, o třetí neděli po velikonocích, se po celé arcidiecézi konaly modlitby, „aby našim zbraním v oprávněném boji, který Jeho Veličenstvo císař, náš mnoho milovaný monarcha k ochraně svých národů; začal, Bůh svou přízeň propůjčil.“ Ve tři hodiny bylo požehnání a po něm bylo vystaveno Sanktissimum až do šesté hodiny, aby se lidé mohli modlit za vítězství. Bylo to tedy zneužití náboženství k válečným cílům. 29. června téhož roku nařídil papež Pius IX. modlitby za mír. Na rozdíl od modliteb nařízených arcibiskupem se tedy neprosilo za vítězství, ale jen za mír. V Karlových Varech se konalo procesí, které vyšlo v 15 hodin z děkanského kostela do kostela sv. Ondřeje, kde byla litanie ke všem svatým a po návratu do chrámu sv. Maří Magdaleny před vystaveným Sanktissimem litanie ke Nejsv. jménu Ježíš a po ní požehnání. Toho roku však Karlovy Vary oslavily radostnější událost. 5. května byly vysvěceny jesle, první v našem městě, a předány školským sestrám. Po slavnostní mši sv. se konal průvod z kostela k jeslím, tam byl vysvěcen dům i domácí kaple, v níž byla sloužena první mše sv. Poté se průvod vrátil do kostela, kde byla slavnost zakončena chvalozpěvem Te Deum.⁵⁷) 13. září bylo podobným způsobem provedeno vysvěcení chudobince. Obřad byl zpestřen varhanním preludiem, neboť právě krátce předtím byly z odkazu měšťana Mainoneho pořízeny nové varhany, na což byli farníci jaksepatří hrdí.

V lednu 1861 proběhly komunální volby. Byla to mimořádná událost, neboť po celou dobu Bachova absolutismu se žádné volby nekonaly. Zvolení městští poslanci skládali přísahu v kostele.  Děkan sloužil slavnostní zpívanou mši, během níž poslanci po evangeliu skládali přísahu. Po mši byl zpíván tak jako při všech slavnostní příležitostech ambroziánský chvalozpěv.⁵⁸) Také když po vyhlášení Schmerlingovy ústavy opět zasedal zemský sněm, čímž došlo k obnovení zemské samosprávy, byla v Karlových Varech sloužena 7. dubna na tzv. Bílou neděli mše sv. na ten úmysl, „aby Otec světla ráčil muže rady a činu osvítit, také aby oni ve svém duchu o Boží bázeň, mír a vřelou lásku pro dobro vlasti pečovali.“ Podobně o dva roky později se karlovarští měšťané modlili za právě zasedající poslance v Praze. Modlitby za sněm byly nařízeny pražským arcibiskupem, přičemž se ponechávalo na jednotlivých farářích, jakou formu si pro tento účel zvolí. V Karlových Varech byla odpoledne vystavena od 14 hodin svátost oltářní, aby lidé mohli celé odpoledne adorovat. Poté následovalo vzývání Ducha sv. zpěvem písně Veni Sancte Spiritus, v půl páté začaly obvyklé odpolední pobožnosti, na jejichž závěr se zazpíval zpěv Pange lingua a bylo uděleno požehnání. V roce 1862 se 26. února slavnostními bohoslužbami s Te Deum oslavilo první výročí únorové é ústavy. Poděkování bylo spojeno s modlitbou za císaře, vládu a všechny členy říšské rady, aby moudře řídili monarchii. Téhož roku byla 1. července sloužena mše sv. za všechny padlé v poslední italské válce. Podobně v roce 1864 se sloužila mše za padlé ve válce o Šlesvicko-Holštýnsko. Když vypukla válka v roce 1866, nařídil kardinál Schwarzenberg, aby dne 8. července bylo ve všech farnostech po tři hodiny vystaveno Sanktissimum, aby věřící mohli prosit o brzké uzavření míru. V Karlových Varech tato adorace trvala od tří do šesti hodin odpoledne. Na začátku bylo požehnání, na konci předepsaná litanie a další modlitby. Tato pobožnost se v Karlových Varech konala denně po celou dobu války. Dále bylo nařízeno konat ve všech farnostech prosebné procesí. V našem městě vyšlo procesí 9. července ráno z děkanského kostela a jeho cílem byla jako jindy při obdobných příležitostech kaple sv. Ondřeje. Tam se sloužila mše sv., po ní se modlili litanie a další předepsané modlitby a pak se průvod vrátil po ulici Na vyhlídce (tehdy zvané Císařská) a U Imperiálu (tehdy Helenina) do děkanského chrámu, kde byla pobožnost uzavřena dvěma modlitbami za mír a Otčenášem s požehnáním. 1. října se z arcibiskupova nařízení sloužilo requiem za padlé.

V šedesátých letech se stále zřejměji ukazovalo, že papežský stát bude zlikvidován vojsky Garibaldiho. Samozřejmě, že to papež nelibě nesl. Proto nařizoval všem věřícím zvláštní modlitby. V roce 1865 vyhlásil Pius IX. plnomocné odpustky pro ty, kteří se budou modlit a činit pokání za odvrácení všeho zla a útlaku církve. Pražský arcibiskup nařídil, že tyto odpustky bude možno získat po čtyři týdny od Květné neděle do 9. května za určitých podmínek.⁵⁹) Dále v roce 1867 nařídil papež třídenní pobožnost, v níž se lidé měli modlit na úmysl sv. Otce. Kardinál Schwarzenberg k tomu určil třetí neděli adventní a následující dva dny.⁶⁰)

Roku 1873 se slavnostními bohoslužbami oslavilo 25. výročí nástupu císaře na trůn. Toho roku však Karlovy Vary měly svou místní oslavu: jeden novokněz tu měl svou primici (první mši sv.). Byla to mimořádná událost i z toho důvodu, že naposledy byla v Karlových Varech sloužena primice před 44 lety.⁶¹)

Jednou za 25 let se slaví Svatý rok. Tento rok opět poskytuje možnosti získání plnomocných odpustků. Tyto odpustky bylo možno přijmout pouze jednou za rok. V roce 1875 bylo podmínkou přijmout svátosti, patnáctkrát navštívit svůj farní kostel, který byl za tím účelem otevřen denně od rána do poledne a pak od šesté hodiny večerní. Věřící si mohl zvolit datum libovolně, ovšem nezapočítávaly se ty dny, kdy byla návštěva bohoslužeb povinná. Při těchto patnácti návštěvách se musel pomodlit u bočních oltářů čtyřikrát Otčenáš a Zdrávas Maria na úmysl Sv. otce. Dále se dvakrát konalo procesí z děkanského chrámu do kostela sv. Ondřeje. Účast na jednom z těchto dvou procesí platila jako sedm návštěv kostela.

Mimořádnou událostí bylo i prohlášení zakladatelky křižovnického řádu Anežky Přemyslovny blahoslavenou 3. prosince 1874. Na její počest začala z nařízení pražského arcibiskupa 2. března 1876 třídenní pobožnost. Další slavnou událostí bylo 150. výročí svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1879. I v tomto roce byla možnost získání plnomocných odpustků.⁶²)

Možná, že výčet všech těchto různých bohoslužeb byl dosti únavný, dává nám však nahlédnout  do života karlovarských měšťanů a poznat jej po stránce, jíž dosud nebyla věnována příliš velká pozornost. Sledovali jsme naše předchůdce ve chvílích svátečních i ve všedních dnech. Účelem všech těchto pobožností bylo vést věřící k tomu, aby se dokázali povznést k vyšším ideálům a aby jim dokázali přinášet  formou postu, almužen a popř. i jinak různé, byť možná nevelké, oběti. V tématech kázání jsme viděli, že duchovní se skutečně zaměřovali na morální výchovu věřících. Přesto nám však dochované prameny neumožňují  spolehlivě odpovědět na to, zda všechny tyto povinné pobožnosti nebyly jen formální nebo zda víra věřících šla skutečně do hloubky, zda se projevovala např. dobročinnými skutky konanými z opravdové snahy pomoci. Jestliže liturgická slavnost nepřeroste v setkání s Bohem, nemá žádné oprávnění své existence. Liturgie nesmí být jen snůška obřadů a forem, nýbrž musí odpovídat vnitřnímu postoji.⁶³) Malou představu nám napomáhá učinit si výkaz, který karlovarský děkan předkládal v roce 1840. Z něho vidíme, že přibližně tři čtvrtiny obyvatelstva chodily častěji ke sv. zpovědi a ke sv. přijímání, přibližně dvě až šest procent přijímalo svátosti jen jednou do roka, což znamená, že pouze splnily základní povinnosti a jinak zůstávaly pasívní a přibližně dvacet procent neplnilo ani tyto nejzákladnější povinnosti.⁶⁴) Bohužel uvedené údaje platí jen pro Rybáře, Dvory a Drahovice, nikoli pro Karlovy Vary samotné. Znamená to však, že asi u čtvrtiny obyvatelstva náboženský život byl jen povrchní. Právě z této části lidí, kteří se hlásili ke katolické církvi jen formálně a neprožívali s ní náboženský život, mnozí ve dvacátém století od víry odpadli. Přesto však těch, kteří ve dvacátém století odpadli, bylo méně než deset procent. Lze tedy konstatovat, že u většiny karlovarských měšťanů byla náboženská víra hluboce zakořeněna. Tito křesťané si svých náboženských obřadů cenili a jejich potomci si dnes spolu s těmito slavnostmi vybavují i své dětství prožité ještě ve svém domově v naší zemi.

obrazové přílohy - pátrat po fotkách z liturgických oslav - např. ve sbírce foto je určitě Boží tělo, je tam svěcení pramenů. Dále, mluví --li se o nějakém svátku, tak udělat vlastní fotku nějaké sochy nebo obrazu v KV (sv. Petra a Pavla - sv. Petr má sochu na děkanském oltáři, sv. Josef --- má tam oltář, mariánské svátky - nějaká socha P. Marie se jistě najde, sv. Ondřej - foto ondřejského kostela.

XIX 190 Ondřejská ulice – k textu, kde se mluví o oslavách svátku sv. Ondřeje – slavil se právě v této ulici

XVIII 184 – Slavnost Božího těla – oltáře už byly publikovány, takže vybereme jednu z těch větších.

XVIII 184 – Boží Tělo - vybereme tu s přehlídkou městských – střelců a zařadíme ji někam, kde se mluví o nějakých oslavách. V textu bude něco o tom, že městští střelci ve svých uniformách a se svou kapelou byli ozdobami všech velkých církevních slavností. Nelze otisknout fotku celou, to by ty postavy byly příliš malé – nutné udělat výřez části s velícím důstojníkem v popředí. Anebo msto toho nějaký obrázek střelce z Pröckla ?- s. 206

IV/160 – Sousoší Nejsv. Trojice – k textu, kde se mluví o svátku Nejsv. Trojice

XVIII/180 – svěcení pramenů – 1 fota s arcibiskupem – nutné poznamenat, že fotka je až z roku 1937. Uvést že tehdy světil prameny pražský arcibiskup kardinál Kašpar

XVIII/180 – svěcení pramenů z r. 1939 – vpředu ženy v bílých pláštích

XVIII/180 – kříž který daroval karlovarský starosta Schreitter-Schwarzenfeld kardinálu Kašparovi, když v roce 1937 světil prameny

XIII/99 – Ondřejský kostel byl cílem mnoha církevních procesí. Zde se konaly některé fundační mše a zde se až do roku 1864 pohřbívalo – nebyl by lepší obrázek třeba v LČ ? – Lépe bude dát obrázek z LČ 1956/5 – ondřejský kostel po přestavbě 1841 – stav v roce 1956

VIII/98a – staré děkanství před zbořením v roce 1915. |V textu se bude říkat, že to je děkanství  zachycující stav z přelomu 19. a 20. století nebo že v této budově žili děkan a kpalani apodd.

VIII/92 – kaple P. Marie – k textu kde se mluví o fundaci mariánské kaple. Nebo si udělám vlastní fotku, lepší ?

VIII/98 – socha sv. Petra v kostele sv.Maří Magdaleny – dát k textu,kde se mluví o svátku sv. Petra a Pavla

Obrázek kostela – najít nějaký stav z doby před přestavbou věží – třeba u Prökla s. 158 – stav 1820

A CO SI VYFOTÍM JÁ ?

SOCHU SV. Jana Nepomuckého – tu u školy J. Palacha – ta stála na mostě

Kapli P. Marie

Sochu sv. Josefa v děkanském kostele, popř. soku P. Marie tamtéž a uvést že P. Maria byla velmi ctěna

Poznámky

[1]. Pokorný Ladislav: Liturgika I. Výklad liturgické teorie. Vyd. česká katolická Charita v Ústředním církevním nakladatelství, Praha 1980, 87. Liturgie má svou odezvu v životě lidí i v tom smyslu, že řada lidových zvyků  se váže na církevní svátky a na období církevního roku. Mnohé lidové zvyky zacházejí až do pověry

2. SOkA Karlovy Vary, Děkanský úřad Karlovy Vary (dále jen DÚ Karlovy Vary), knihy č. 47-50.

3. DÚ Karlovy Vary, knihy 47b – 50, Pořad bohoslužeb a knihy 51 – 53, Ohlášky bohoslužeb

4. DÚ Karlovy Vary, kniha 47 - Na svátek Těla a Krve Páně 1841 procesí vedl jakýsi kanovník František Huttner, o týden později druhou neděli po sv. Duchu se na bohoslužbách podílel Anton Szathmary, kanovník z Colocze. DÚ Karlovy Vary, kniha 49 - Za všechny cizí kněze uveďme alespoň, že v roce 1890  na svátek sv. Petra a Pavla měl kázání misionář P. Ansgar, převor trapistů z Afriky, roku 1896 vedl procesí na svátek Těla a Krve Páně dr. Václav Horák, křižovnický velmistr a na svátek patronky zdejšího kostela téhož roku měl kázání Leo Köhler, kvardián a provinciál kapucínů z Brna, zatímco zpívanou mši téhož dne sloužil P. Lukáš Mladý, kvardián kapucínů z Mostu.. Oba dva kapucíni tu jsou doloženi i v dalších dvou letech.  V letech 1891 - 1899 se tu několikrát objevuje také dr. Franz Jacksche, profesor v Kremži, jenž je znám především jako autor dějin křižovnického řádu.

5. Tento poplatek byl odměnou knězi za odsloužení mše sv., ale nebyla to cena mše sv. samotné. Mše sv. má duchovní hodnotu, kterou nelze vyjádřit v penězích.

6. Děkanský úřad KV, kniha 53 - Kniha mešních fundací 1760 - cca 1810

7. Děkanský úřad Karlovy Vary, knihy č. 33 - 45.

8. Pečeť děkana Angstenbergera tvořil ovál, v němž se nacházel štít ve tvaru barokní kartuše s řádovým znakem. Kolem pečetního pole vede linka. Protože pečeť neobsahuje nic, co by se vztahovalo k Angstenbergerovi konkrétně, lze mít za to, že všichni ostatní děkani měli stejnou nebo aspoň podobnou pečeť. Pečeť kostelního úředníka Poltze byla rovněž znaková - v pečetním poli se nacházela kartuše se střelou, na štítu byla přilba s fafrnochy a s orlími křídly.

9. DÚ Karlovy Vary, kniha 34 - Liber fundationum ad ecclesiam carolothermensem.

[1]0. AM Karlovy Vary, listiny, inv. č. 42, stará sign. B 1.

[1]1. DÚ Karlovy Vary, knihy 34 a 38.

12. DÚ Karlovy Vary, knihy 34, 37 - fundace č. 1, kniha 38 - č. 1, AM Karlovy Vary, listiny, inv. č. 42, stará sign. B 1.

13. Podle této fundace byly ročně slouženy dvě mše sv. za pekaře Georga Mannla a jeho ženu Margarethu. DÚ Karlovy Vary,kniha č. 34,  kniha č. 37 - zápis č. 3, kniha 38 - č. 2

14. DÚ Karlovy Vary, kniha 37. Kniha byla napsána v roce 1870. Vzhledem k tomu, že Štěpán z Brandenu již kolem roku 1500 dal postavit kostel sv. Ondřeje, není příliš pravděpodobné, že by tentýž člověk učinil nadaci ještě o půl století později.  Samozřejmě se to vyloučit nedá, ale je pravděpodobnější, že se pisatel knihy v roce 1870 zmýlil buď v osobě nebo v datu a tuto chybu po něm přebírali i pozdější historici.

15. DÚ Karlovy Vary, kniha 34.

16. Kapucíni se tu chtěli usadit v roce 1717, nikoli v roce 1733.

17. DÚ Karlovy Vary, kniha 34, zápis č. 47, kniha 37, č. 46, kniha 38, č. 47. Originál listiny viz AM Karlovy Vary, listiny, inv. 115 a 113a.

18. DÚ Karlovy Vary, kniha 37, 38, č. 42,

19. Viz též DÚ Karlovy Vary, knihy. 1 - 5, kostelní účty.

20. DÚ Karlovy Vary, kniha 37, č. 135, kniha 38, č. 138

21. DÚ Karlovy Vary, kniha 37, č. 143, kniha 38, č. 144

22. DÚ Karlovy Vary, kniha 37, č. 152

23. DÚ Karlovy Vary, kniha 37, č. 144

24. DÚ Karlovy Vary,knihy 39 - 45 - Seznamy fundačních mší.

25. DÚ Karlovy Vary, kniha 35, 37

26. DÚ Karlovy Vary, knihy 51, ohlášky bohoslužeb 1848 - 1853, kniha. 52, ohlášky bohoslužeb 1852 -1868, kniha 53, ohlášky bohoslužeb 1860 - 1870, kniha 54, ohlášky bohoslužeb 1870 - 1882, kniha 89, manuál děkana 1802 - 1825. V dalším textu nelze přesně odkazovat na stránky, protože dále uváděné svátky se periodicky opakovaly, a proto jsou uváděny každoročně vždy znovu.

27. Sanktissimem se rozumí hostie proměněná v Tělo Kristovo a upevněná v monstranci.

28. Adam Adolf: Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Vyšehrad, Praha 1998, s. 37.

29. Odpustky se zahlazují tresty za hříchy. Hříchy je možno odpustit svatou zpovědí, ale za každé provinění je nutno přinést zadostiučinění - modlitbou, obětí, odřeknutím si něčeho atd. Toto zadostiučinění mohly přinést odpustky, které se udělovaly za některé pobožnosti . Odpustky se dělily na neplnomocné, jimiž se odpouštěla pouze část trestů a na plnomocné. Neplnomocné odpustky bylo možno získat při různých příležitostech - za různé modlitby apod. Plnomocné odpustky se udělovaly jen ve zvláštních případech, např. ve stanovené svátky. Podmínkou zpravidla byla účast na mši sv., vykonání si zpovědi a přijetí Eucharistie. Na rozdíl od dnešní praxe, kdy si postačí vykonat sv. zpověď  i krátkou dobu před nebo po svátku, tehdy bylo nutné, aby zpověď byla vykonána přímo v den svátku.

30. Podrobný průběh matutina je popsán na fol. 10v v Manuálu děkana. Viz DÚ Karlovy Vary, kniha 89

31. Adam A.: Liturgický rok, s. 14.

32. Te Deum je starodávný hymnus, složený údajně ve 4. století milánským biskupem sv. Ambrožem, který se zpívá při mimořádných slavnostech.

33. Adam A.: Liturgický rok, s. 137

34. Adam A.: Liturgický rok, s. 137. Svátek zavedli v 15. století františkáni Jan Kapistránský a Bernardin Sienský. Pius X. jej r. 1913 přeložil na neděli mezi 1. a 6. lednem. Dnes se již neslaví.

35. Dnes se tento svátek oficiálně nazývá Uvedení Páně do chrámu. Název Očišťování P. Marie byl poněkud zavádějící. Podle židovských předpisů se sice žena musela čtyřicátý den po porodu „očistit“ přinesením oběti, podle katolické víry však P. Maria neměla zač se očisťovat.

36. AM Karlovy Vary, Liber memorabilium, fol. 89v.

37. DÚ Karlovy Vary, manuál děkana, fol. 11v.

38. Medek Václav: Cesta české a moravské církve staletími, Česká katolická charita, Praha 1982, s. 3 

39. Podrobný popis těchto nešpor viz manuál děkana, fol. 12r. Dnes se tento svátek nazývá Zvěstování Páně.

40. Adam A.,: Liturgický rok, s. 110.

41. U Židů, z jejichž kalendáře vychází křesťanský kalendář, den začínal západem slunce. To znamená, že velikonoční triduum tvoří skutečně jen tři dny, protože čtvrteční večer tvoří s pátkem jediný den.

42. Nebylo to příliš logické,neboť Ježíšova smrt, tedy vyvrcholení událostí, které se na Velký pátek připomínají,se odehrála kolem třetí hodiny odpolední. Zvyk konat obřady dopoledne vznikl v pozdním středověku a teprve od roku 1955 se konají opět v podvečerních hodinách, což lépe odpovídá liturgickému cítění. Adam A.: Liturgický rok, s. 76.

43. Ježíš Kristus vstal z mrtvých v noci. Proto se také v prvotní církvi Vzkříšení slavilo v noci ze soboty na neděli.V průběhu středověku se však tato oslava přesouvala již do dopoledne. přičemž půst končil až v poledne.  To znamená,že věřící zcela nesmyslně oslavili dopoledne Vzkříšení, aby pak znovu na znamení smutku drželi půst. Toto platilo samozřejmě nejen pro Karlovy Vary, ale pro celou církev. Teprve od roku 1951 se Vzkříšení slaví opět večer. Tím také více vyniká symbolika světla při svěcení velikonoční svíce, než když se svíce světila ve dne, kdy je stejně dost vidět. Adam A.: Liturgický rok, s. 79 - 81.

44. AM Karlovy Vary, Platzerova kronika I, fol. 961. V kronice se uvádí k roku 1841, že toho roku střelci nestříleli z moždířů před kostelem pro nemoc císařovy dcery. Aby však měšťané přece jen nebyli bez jimi oblíbeného střílení, tak si poté vystřelili tři salvy před Českým sálem.

45. Schönbach Rudolf: Mai 1938: Brunnenweihe - Mai 1939: Saison Eröffnung. Karlsbader Zeitung 2000/duben, s. 166 - 167.

46. DÚ KV, spisy IV/19

47. Johannisfeier in Alt-Karlsbad. KBB 16. 5. 1937, č. 114, s. 11, roč. 78

48. Schön warś am Vatertag. Der Egerländer, Juli 2000, s. 11.

49. DÚ KV, spisz IV/19, privilegium papeže Klementa XI. z roku 1716

50. DÚ Karlovy Vary, kniha 37, zápis č. 99, kniha 38, č. 100. V roce 1756 Marie Kleopatra Phoniaková složila 300 zl., za což mělo být slouženo pravidelně šest míš sv. Šestá z nich byla věnována všem zemřelým karlovarským farníkům. Měla se slavit 25. října, ale v 19. století se toto datum přesně nedodržovalo, bývalo to vždy v rozmezí od 16. do 25. října.

51. Deutsche Tageszeitung 30. 11. 1926, č. 269. Braun Ernst: Die Andreasnacht - Liebesorakel. Egerländer 1999/12, Folge 11, 51. Jahrg., s. 12 - 13.. Lidových zvyků na Karlovarsku vážících se ke sv. Ondřeji bylo více.. Svátek připadá na dobu, kdy nadcházejí nejdelší noci v roce a temnota symbolizuje neznámou budoucnost, kterou je možno odhalit. Proto se v ten den užívaly různé praktiky věštění budoucnosti, zejména v případě neprovdaných děvčat. Sv. Ondřej platil za ochránce a příznivce manželského stavu, proto jej ctily vdavekchtivé panny. Na svátek sv. Ondřeje musely být všechny selské práce ukončeny dříve, než se sešeřilo. Pokud to někdo nestihl, musel počítat s návštěvou čerta nebo čarodějnice. Proto se vyplatilo zanechat práce a raději oslavovat sv. Ondřeje. Při ondřejské noci se také objevovaly ukryté poklady.  Postačilo se postavit pod křížovou cestu a tam čekat, dokud nepůjde okolo čert s pokladem na zádech. Sv. Ondřej také oznamoval smrt. Pokud někdo poslouchal u sousedových dveří a tam se zrovna mluvilo o pohřbu, tak určitě rodinu naslouchajícího čekal pohřeb.

52. DÚ Karlovy Vary, kniha 51, ohlášky bohoslužeb 1847 - 1853. Knihy nejsou foliovány, proto nelze odkazovat přesně na folium, ale protože zápisy jsou vedeny chronologicky, lze v těchto knihách celkem snadno citované místo najít podle data.

53. DÚ Karlovy Vary, kniha 51.

54. Tamtéž.

55. Tamtéž.

56. Tamtéž

57. Tamtéž.

58. DÚ Karlovy Vary, kniha 55, ohlášky bohoslužeb 1860 - 1870

59. Tamtéž. Věřící byl povinen nejméně jednou přijmout svátost pokání a svátost oltářní, dále musel dvakrát navštívit svůj farní kostel, tam se pomodlit předepsané modlitby (pětkrát Zdrávas Maria a jednou Věřím v Boha na úmysl Svatého otce, litanii ke Všem svatým a dále přidat nějaké modlitby dobrovolně). Všechny farní kostely byly za tímto účelem po celé toto období otevřeny od šesti hodin ráno do sedmi hodin večer. Dále byl věřící povinen aspoň v jednom z těchto čtyř týdnů ve středu, v pátek a v sobotu.držet přísný půst. Platilo to i v tom případě, že si někdo zvolil pašijový týden, kdy byl stejně půst povinný. Dále byli věřící vybízeni dávat almužny na účely papeže.

60. Tamtéž. Pobožnost proběhla takto: Třetí neděli adventní se sloužila slavná mše sv. na úmysl Sv. otce a odpoledne bylo požehnání a litanie na týž úmysl. V  pondělí a úterý se v devět hodin věřící modlili před vystavenou svátostí litanii ke Všem svatým a bylo uděleno požehnání a totéž se opakovalo o hodinu později. Ti, kdo se zúčastnili alespoň jednou těchto modliteb a přijali svátosti, obdrželi plnomocný odpustek, kdo se nemohl z nějakého důvodu dostavit, ten se aspoň doma v každém z těchto tří dnů pomodlil pět Otčenášů a Zdrávasů a Věřím v Boha na úmysl Sv. otce.

61. DÚ Karlovy Vary, kniha č. 53, ohlášky bohoslužeb 1870 - 1883

62. Jubileum se slavilo od 30. března, tj. od Smrtelné neděle, do 2. června. Večer před 30. březnem se zvonilo, 30. března byla zpívaná mše s vystavenou svátostí a při ní se zpívalo Veni Sancte Spiritus. Svátost byla vystavena až do páté hodiny odpolední. Plnomocné odpustky bylo možno získat za těch podmínek, že věřící přijal svátost pokání a oltářní a v děkanském kostele se třikrát zúčastnil slavné mše sv., do čehož se nezapočítávala účast na nedělních bohoslužbách a dále třikrát navštívil kapli Bolestné Matky Boží. Dále v jeden den dobrovolně držel přísný půst. Samozřejmě to nesměl být den, kdy byl půst povinný. Podle svých možností měl věřící dávat almužnu chudým. Konečně se konala dvě procesí do Ondřejské kaple - první na Květnou neděli, druhé na Velikonoční neděli.

63. Pokorný Ladislav: Liturgika I, s. 95.

64. DÚ Karlovy Vary, spisy IV/16, Hranice farního obvodu a seznamy věřících. Zde jsou uvedena tato čísla: Celkem je v Rybářích 215 obyvatel, z nich 164 (76, 3 %) chodí častěji ke sv. zpovědi i ke sv. přijímání, 14 (6,5 %) aspoň jednou do roka, 37 (17,2 %) nechodí ke svátostem

Dvory – celkem 54 obyvatel, z nich 39 (72,3 %) chodí častěji ke zpovědi i ke sv. přijímání, 3 (5,5 %) chodí ke sv. zpovědi a ke sv. přijímání jednou do roka, 12 (22,2 %) nechodí vůbec

Drahovice – celkem 241 obyvatel, z nich 188 (75 %) chodí častěji ke sv. zpovědi i ke sv. přijímání, 4 (1,7 %) jednou do roka, 49  (20,3 %) nechodí vůbec

Résumé

      Nejdůležitější pobožností, na které se karlovarští křesťané scházeli minimálně jednou týdně, byla mše sv. V Karlových Varech bývaly v neděli slouženy dopoledne tři mše sv. a předneseno jedno delší kázání, odpoledne bývalo katechetické vyučování buď v karlovarském kostele nebo v kapli v některé z přifařených vesnic. K večeru se konaly nešpory. Také ve všední den bývaly slouženy dopoledne tři mše sv. Tento poměrně velký počet bohoslužeb byl umožněn tím, že v Karlových Varech byli kromě děkana ještě dva (a v určitém období i tři) kaplani. Při kázáních kněžím nešlo jen o přednešení určitých poznatků, nýbrž se snažili vést lid k dobrému. Kazatelé si kladli různé otázky, přemýšleli nad textem a dávali posluchačům i praktické rady, jak si osvojovat různé ctnosti. V kázáních zpočátku převažovala spíše pozitivní témata, jako je ctnost, láska, milosrdenství apod. nad tématy zaměřenými negativně, např. hříchem a trestem. Později jsou pozitivní a negativní témata přibližně vyrovnaná. Nešlo tedy o nějaké strašení lidí trestem, nýbrž o varování před hříchem a poskytnutí  návodu, jak dosáhnout ctnosti.

Nejdůležitější pobožností,na které se karlovarští křesťané scházeli minimálně jednou týdně byla mše sv.V Karlových Varech bývaly v neděli slouženy dopoledne tři mše sv. a předneseno jedno delší kázání, odpoledne bývalo katechetické vyučování buď v karlovarském kostele nebo v kapli v některé z přifařených vesnic. Také ve všední den bývaly dopoledne tři mše sv. Tento poměrně velký počet bohoslužeb byl umožněn tím, že v Karlových Varech kromě děkana byli ještě dva (a v určitém období dokonce tři) kaplani.  Při kázáních kněžím nešlo jen o přednešení určitých poznatků, nýbrž se snažili vést lid k dobrému. Kazatelé si kladli různé otázky, přemýšleli nad textem a dávali posluchačům i praktické rady, jak si osvojovat různé ctnosti. V kázáních zpočátku převažovala spíše pozitivní témata, jako je ctnost, láska, milosrdenství apod. nad tématy zaměřenými spíše negativně, např. hříchem a trestem. Později jsou pozitivní a negativní témata přibližně vyrovnaná. Nešlo tedy o nějaké strašení lidí trestem, nýbrž o varování před hříchem a poskytnutí návodu, jak dosáhnout ctnosti.

Mše sv. bývala sloužena na určitý úmysl, především za spásu něčí duše. Věřící mohl za určitý poplatek, který v 18. století činil 30 kr. nebo 45 kr. určit svůj vlastní úmysl, na který má být mše sv. sloužena. V dřívějších dobách byly možné tzv. fundace, což znamená, že někdo složil určitý větší obnos a v určený den se na jeho úmysl sloužila každoročně mše sv. Těchto fundačních mší postupně přibývalo, takže posléze téměř na každý den připadla nejméně jedna fundační mše sv. K nejvýznamnější fundacím patřila štampašská z roku 1511, v níž bratři Štampachové na přání svého zesnulého otce věnovali městu Karlovy Vary ves Rybáře a za to měly být za jejich rod slouženy každý pátek u oltáře sv. Anny dvě mše sv. a o suchých dnech bylo slouženo za rod Štampachů requiem. V dobách protestantismu fundace zanikla, obnovena byla r. 1692, avšak sloužila se již jen jedna páteční mše sv.

Další významnou fundací byla fundace loketského měšťana Lorenze Pleyera, o níž byla vyhotovena smlouva v roce 1729. Pleyer daroval křižovníkům s červenou hvězdou 4000 zl. a tito se zavázali sloužit za jeho rod denně mši sv. Aby bylo možno tuto povinnost splnit, bylo nutno v Karlových Varech ustanovit zvláštního kaplana. Od té doby byli v Karlových Varech kaplani dva – prvního platilo město, druhý byl placen ze soukromé Pleyerovy fundace.

Pravidelně bývaly slouženy mše sv. za ochranu před ohněm. 28. ledna byla každoročně sloužena mše sv. na poděkování za záchranu města před požárem v noci z 28. na 29. ledna 1800. Fundační kapitál byl získán sbírkou mezi měšťany.

V každém kostele bývaly vedeny knihy ohlášek bohoslužeb. Dochované knihy ohlášek bohoslužeb nám umožňují poznat, jak probíhal liturgický rok v Karlových Varech, jaké svátky se v kostele slavily a jaké tu probíhaly pobožnosti. Zjišťujeme, že ve srovnání se současností byly na věřící kladeny podstatně větší nároky. Bylo více svátků, kdy byli věřící povinni se zúčastnit bohoslužeb a především bylo více postů. Častá byla adorace před Svátostí oltářní. Dochované úřední knihy nám ovšem neumožňují poznat, jak hluboce karlovarští věřící tyto pobožnosti prožívali, zda účast na nich nebyla jen formální, zda věřící skutečně plnili své náboženské povinnosti a zda se jejich víra projevovala i dobročinnými skutky apod. Víme-li, že v první polovině 20. století asi desetina zdejšího obyvatelstva odpadla od katolické víry, znamená to, že sice se vyskytovali lidé, u nichž byla víra jen formální, ale přesto u většiny věřících byla hluboce zakořeněna.

XIX 190 Ondřejská ulice – k textu, kde se mluví o oslavách svátku sv. Ondřeje – Obyvatelé Ondřejské ulice každoročně oslavovali 29. listopadu svátek svatého Ondřeje. Svátek se slavil bohoslužbami v Ondřejském kostele, večer oslavy pokračovaly v místních restauracích.

XVIII 184 – Svátek Těla a Krve Páně, dříve zvaný Božího Těla, býval velkou slavností.

XVIII 184 – Městští střelci ve svých parádních uniformách bývali ozdobou církevních slavností. Na této fotografii městští střelci konají přehlídku o svátku Božího Těla.

 - vybereme tu s přehlídkou městských – střelců a zařadíme ji někam, kde se mluví o nějakých oslavách. Nelze otisknout fotku celou, to by ty postavy byly příliš malé – nutné udělat výřez části s velícím důstojníkem v popředí. Anebo msto toho nějaký obrázek střelce z Pröckla ?- s. 206

XVIII/180 – Lázeňská sezóna v Karlových Varech začínala svěcením pramenů. Tato fotografie byla pořízena při svěcení Vřídla v roce 1939. Ženy v bílých   pláštích pomocí nádob na dlouhých násadách nabíraly vodu přímo z Vřídla a podávaly pacientům.

XVIII/180  K vysvěcení pramenů býval zván některý významný církevní hdonstář. V roce 1937 prameny vysvětil pražský arcibiskup kardinál Kašpar.

XVIII/180 – Kříž, který daroval karlovarský starosta Schreitter-Schwarzenfeld kardinálu Kašparovi v roce 1937 při svěcení pramenů.

XIII/99 – Ondřejský kostel byl cílem mnoha církevních procesí. Zde se konaly některé fundační mše a zde se až do roku 1864 pohřbívalo – nebyl by lepší obrázek třeba v LČ ? – Lépe bude dát obrázek z LČ 1956/5 – ondřejský kostel po přestavbě 1841 – stav v roce 1956

VIII/98a – Karlovarské děkanství na přelomu 19. a 20. století. V této budově žili děkan a kaplani.

VIII/92 – kaple P. Marie – k textu kde se mluví o fundaci mariánské kaple. Nebo si udělám vlastní fotku, lepší ?

Kaple Bolestné Matky Boží stojí za dnešním podnikem Pupp.

VIII/98 – Socha sv. Petra na hlavním oltáři v kostele sv.Maří Magdaleny. Sv. Petr ukazuje pravicí k nebi, zatímco v levé ruce drží klíč.

 – dát k textu,kde se mluví o svátku sv. Petra a Pavla

Obrázek kostela – najít nějaký stav z doby před přestavbou věží – třeba u Pröckla s. 158 – stav 1820

možnost vlastních fotografií

SOCHU SV. Jana Nepomuckého – tu u školy J. Palacha – ta stála na mostě

Kapli P. Marie

Sochu sv. Josefa v děkanském kostele, popř. sochu P. Marie tamtéž a uvést že P. Maria byla velmi ctěna

Farnost Karlovy Vary, děkanství Karlovy Vary