Drobnosti o malíři Josefu Kramolínu

 

Antonín Mařík

 

Navštívíme-li nejkrásnější sál Poštovního dvoru, totiž Sál Labického, upoutá nás malířská výzdoba stropu. Jejím autorem je Josef Kramolín, ve své době velmi známý západočeský malíř. Narodil se 11. dubna 1730 v Nymburce a již od dětství projevoval nadání pro umění. Zpočátku jej rodiče vedli ke zpěvu. Po krátkodobém působení ve svatovítském sboru v Praze a u svaté Markéty na Břevnově, když jeho pobyt v Praze přerušilo obležení pruským vojskem, odešel do Kutné Hory, kde studoval v tamní jezuitské škole. Pod vlivem malíře Víta Hrdličky se začal věnovat malířství. Po smrti matky roku 1751 odešel do Prahy, kde jej malířství vyučil František Xaver Palka, který právě maloval v jezuitském chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Zde Kramolín dostal své první samostatné zakázky. V roce 1757 krátkodobě studoval na dvorní akademii malířského, sochařského a stavebního umění. Patrně nedostatek finančních prostředků jej vedl k návratu do Prahy v následujícím roce. Protože řeholní řády bývaly častými objednavateli obrazů a protože na církevní náklady bylo možno lacino studovat, Kramolín vstoupil roku 1758 do jezuitského řádu. Noviciát prožil v letech 1758  1759 v Brně a v Praze. Po složení slibů byl postupně členem kolejí sv. Klimenta v Praze (1760 – 1770), sv. Mikuláše na Malé Straně (1771), v Chomutově (1772) a v Litoměřicích (1773). V řádu zůstal laikem, aby nemusel být nasazen do duchovní správy a mohl se věnovat pouze malířství. Spolu se svým mladším bratrem Václavem (1733 – 1799) získával zkušenosti v Itálii. Při cestě do Itálie se nechal ovlivnit tamními vzory a ty pak uplatnil i v českých zemích. Kramolín byl velice plodným malířem. Seznam jeho děl, pořízený na základě soupisu J. Liškové z roku 1952, obsahuje encyklopedie Wikipedia. Svým stylem náleží do pozdního baroka, rokoka i klasicismu současně. Postavy na jeho obrazech jsou v pohybu, vyjadřují hluboké city, jak to je typické pro baroko. Rokoko se projevuje v barevnosti a líbeznosti obrazů s důrazem na citový prožitek. Popisnost obrazů je pak výrazem nastupujícího klasicismu. Specialitou Kramolína byly iluzivní oltáře, tj. oltáře, které se pro úsporu finančních prostředků nevyráběly z hmotného materiálu, nýbrž pouze namalovaly na stěnu. Kramolín pracoval v jezuitských kostelech ve Vídni, v Jihlavě, v Litoměřicích, v Chomutově, sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně a u sv. Salvátora v Praze. Po zrušení jezuitského řádu odešel do Oseka, kde vyzdobil kapitulní síň výjevy z dějin kláštera. Maloval též v premonstrátském klášteře v Teplé. Tam se seznámil s Josefou Weczerzickovou, s níž navázal vztah a odešel s ní do jejího rodného města, totiž do Karlových Varů, a protože nikdy nepřijal vyšší duchovní svěcení, mohl se s ní 2. května 1775 oženit. Roku 1780 si zakoupil dům Květinový věnec (Blumenkranz) čp. 343 na Tržišti v Karlových Varech. Krátce před svou smrtí v roce 1802 se stal v našem městě radním. Jméno Karlových Varů převzal do svého jména – některé obrazy podpisoval jako Josephus Cramolin Carolothermensis. Osmdesátá léta jsou obdobím jeho tvůrčího rozmachu. Měl ovšem smůlu v tom, že četná jeho díla byla časem zničena. Maloval v karlovarských měšťanských domech, v Českém sále (již zbořen při stavbě hotelu Pupp), v Ondřejském kostele (fresky zničeny při přestavbě roku 1841) a v Poštovním dvoře v Karlových Varech, v gymnaziálním kostele v Doupově, ve farním a v klášterním kostele v Teplé, ve hřbitovním kostele v Andělské Hoře vymaloval strop (zanikl při přestavbě kostela 1905), dále oltářní obraz v Jáchymově (kostel vyhořel), dále v Týnci nad Labem (kostel shořel 1834), dále ve Štětí, v Třebechovicích, v Mikulovicích u Chrudimi, v Bražci, v Rokycanech, řadu obrazů namaloval pro strahovský klášter, např. portrét opata Václava Josefa Mayera, krucifix, krále Davida, Jana Křtitele, Abraháma s Izákem, Lazara, Josefa Egyptského, Maří Magdalenu, sv. Petra, mučedníka sv. Štěpána, sv. Jeronýma. Jeho poslední díla jsou v kostele sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem (oltářní obraz Apoteóza sv. Bartoloměje). Nevyhýbal se ani světským tématům. Na vídeňské výstavě miniatur vzbudila pozornost jeho Dáma na slonovině a také poloviční figura děvčete. Jeho bratr Václav byl členem pražského cechu malířů. Václav Kramolín maloval hlavně obrazy s historickými a biblickými náměty. Maloval též ve svatovítském dómu a ve Staré Boleslavi.

Josef Kramolín zemřel 3. května 1802 v Karlových Varech na zápal plic, pohřben byl na Ondřejském hřbitově. Místo hrobu již není známo. V literatuře se jako den úmrtí uvádí 2. květen, ale v pozůstalostních spisech je zapsán 3. květen.

Kramolín měl zřejmě v úmyslu namalovat obraz pro hlavní oltář v karlovarském děkanském chrámu. Nalevo od hlavního oltáře totiž visí obraz patronky kostela v okamžiku, kdy potkala vzkříšeného Ježíše, jehož považovala za zahradníka. Rozměry obrazu přesně odpovídají rozměrům obrazu na hlavním oltáři, což naznačuje, že Kramolín počítal s tím, že jeho obraz nahradí dosavadní oltářní obraz. V tom byl zřejmě zklamán, neboť na hlavním oltáři byl ponechán Dollhopfův obraz.

 Pro karlovarský kostel Kramolín namaloval též tři obrazy s vánoční tématikou: Zvěstování P. Marie, Klanění pastýřů a Klanění mudrců z východu. Tyto obrazy měly speciální úlohu.  Císař Josef II. totiž zakázal stavění betlémů, neboť to považoval za zbytečnost, odvádějící od skutečné zbožnosti. Lid se však tohoto oblíbeného zvyku nechtěl vzdát. Proto byl Kramolín pověřen namalováním zmíněných obrazů. Tyto obrazy byly ve vánoční době umísťovány na jednom z bočních oltářů. V době adventní tam byl zřejmě obraz se zvěstováním, o vánocích jej vystřídal obraz se svatou rodinou a pastýři a ten byl 6. ledna nahrazen obrazem s klaněním tří králů. Tak si karlovarští měšťané de facto ponechali betlém a přitom splnili císařův příkaz, neboť mohli prohlásit, že na oltáři nejsou jesličky, nýbrž obraz, a obrazy zakázány nebyly. Zkrátka karlovarští měšťané si vždy dokázali poradit. Zmíněné obrazy jsou nyní na děkanství.

Na těchto obrazech si lze všimnout vyjádření jedné myšlenky. Na pravé polovině obrazu jsou postavy, které představují nebeský svět – Ježíšek, Maria, svatý Josef. Z jejich tváří vyzařuje klid, mír. Tento svět představuje harmonii, řád. Naproti tomu na levé straně obrazu jsou postavy zastupující pozemský svět -  pastýři, králové. Jejich tváře jsou udivené, hledí na sebe a ptají se, co se děje. Pozemský svět tedy představuje disharmonii. Pouze ten z pastýřů a ten král, kteří jsou nejblíže k Ježíšku a kteří veškerou pozornost věnují Ježíškovi, přijímají do sebe Jeho mír, který se rovněž odráží v jejich tvářích. Tím Kramolín ukazuje, u koho je třeba hledat pokoj.

Josef II. přikázal rovněž odstranit Boží hroby. Když byly Boží hroby opět povoleny, namalovat pro chrám sv. Maří Magdaleny Boží hrob Josef Kramolín. Nacházel se u oltáře sv. Barbory. Jednalo se však jen o provizorní Boží hrob, který byl po několika letech nahrazen jiným.

V té době bylo rovněž třeba obnovit Tři kříže. Ježíše Krista na plechový korpus namaloval Kramolín. Samozřejmě, že tuto malbu tak jako četné jiné již dávno vzal čas.

Kramolín maloval také portréty. Díky jemu známe též podobu karlovarského kaplana a pozdějšího děkana, historika a archiváře Augusta Leopolda Stöhra. Portrétoval též Stöhrova bratra, tepelského řeholníka Jeronýma Stöhra, karlovarského zlatníka Adalberta Bartoně a snad i další osoby, jejichž potomci si obrazy odnesli do zahraničí.

Dva obrazy Josefa Kramolína visely v karlovarské škole. Na jednom byla znázorněna P. Maria, na druhém patronka města sv. Maří Magdalena.

Ve spisech fondu Archiv města Karlovy Vary jsou dochovány některé doklady o Kramolínovi. Krajský hejtman v roce 1791 zjišťoval možnosti zaměstnání členů zrušeného jezuitského řádu[1]. V Karlových Varech žili dva bývalí jezuité, Kramolín a Eustach Ruppert. Hejtman si je předvolal do Lokte, aby zjistil, zda mohou být využiti ve farní správě nebo v některém státním zaměstnání. Ruppert přestoupil do řádu cisterciáků, Kramolín nebyl knězem, proto se mohl oženit a v duchovní správě jej nebylo možno využít. Zůstal tedy v Karlových Varech.

Kramolín byl středně zámožný. O jeho obrazy byl sice zájem, avšak objednavatelé často neplatili. V roce 1790 žádal městskou radu, aby mu vystavila potvrzení o chudobě, protože chtěl žádat o stipendium pro svého v Praze studujícího syna. Žádosti bylo vyhověno s ohledem na to, že měl čtyři děti. Krátce předtím, na jaře 1789, si krajský úřad vyžádal od magistrátu dobrozdání o Kramolínovi. Z něho se lze dovědět, že Kramolín trpěl na plíce a měl vadný sluch, neměl žádné prostředky, bylo mu již kolem šedesáti let a protože byl od přirozenosti slabý, nebyl schopný žádné práce. Ošetřoval jej karlovarský lékař Franz Mitterbacher.  Měl čtyři děti, dva chlapce a dvě dcery. Později je zmiňován jen jeden chlapec, což znamená, že druhý zemřel předčasně.

V karlovarském archivu jsou dále uloženy spisy pozůstalostního řízení[2]. Z těchto spisů se lze dovědět, že Kramolín zanechal tři nezletilé děti – 23 let starého Johanna, sedmnáctiletou Marii Annu a dvanáctiletou Benignu. Johann Kramolín se stal malířem ve Vídni. Závěť, kterou Kramolín ještě za svého života sepsal, byla zpečetěna – Josef Kramolín vlastnil kulatou pečeť, která měla v poli pozdně gotický štít a v něm další tři štíty v postavení 2 : 1. V každém z nich byla písmena I, C a K (Iosephus Cramolinus Karolothermensis), na štítu byla helma s parožím a kolem přikrývadla. Veškerý majetek, který Kramolín zanechal, měl hodnotu 5811 zl. V hotovosti však měl pouhých 60 zl. Dále zanechal 1700 zl. ve formě obligací u křižovnického řádu a u hraběnky Thekly z Častolovic, pro něž zřejmě maloval a objednatelé obrazů mu zůstali dlužni. Na rozdíl od křižovníků častolovická hraběnka své dluhy zřejmě nikdy nesplatila. Inventář pozůstalosti je zajímavý i tím, že nám dává nahlédnout do domácnosti Kramolínových. Ve zlatě a stříbře vlastnili jeden pár stříbrných přezek na boty, jeden pár stříbrných přezek na kalhoty a jeden stříbrně vyšívaný šátek, celkem v hodnotě 4 zl. Neměli žádné šperky a také žádné stříbrné nádobí. Dále byly sepsány šaty, z čehož můžeme poznat, co se v té době nosilo. Soupis šatů Josefa Kramolína má celkem dvacet položek. V barvě oblečení převládá černá, šedá nebo zelená – tyto barvy byly v té době v módě, i uniformy městských střelců byly zelené. O svátcích Kramolín nosil černé nebo zelené šaty s vestou. Kalhoty měl hedvábné, atlasové a manšestrové, vestu lněnou. Punčoch měl hned šest párů zelených a jeden černých. Kapesníků používal pouze šest, bot měl jen dva páry, doma nosil pantofle. Vlastnil též jeden klobouk, patrně třírohý, jak bylo v té době zvykem. Měl také jeden šedivý plášť. Následuje výčet vybavení domácnosti. Je zde soupis ložního prádla, ubrusů, utěrek apod. Jídlo vařila paní Kramolínová v hrnci z kameniny, jedli z kameninových talířů. Kdyby byli zcela chudí, měli by talíře cínové, avšak kdyby byli bohatí, patrně by používali porcelánové nádobí. Z porcelánu měli jen šest kávových šálků. Dále se vypočítává nábytek. Zrcadla měli tři. V pozůstalosti se uvádí i dvacet obrazů, bezesporu z mistrovy produkce.   

Dále inventář obsahuje soupis nemovitostí. Patřil jim již zmíněný dům čp. 343 Květinový věnec na Tržišti, k němuž patřila zahrada. Měli také kus pole na Kamenném vrchu (v místě dnešního tržiště u Varšavské ulice) v hodnotě 370 zl., u Schwarzovy kapličky měli stodolu za 140 zl., v Rybářích měli tři kusy pole, jeden o rozloze jednoho jitra a 145 čtverečních sáhů, druhý o rozloze 1 jitra 20 sáhů, třetí u řeky o rozloze 56 čtverečních sáhů. Josefa Kramolínová zdědila po své matce jednu louku v hodnotě 200 zl. na Glitschbergu v místě dnešní Bezručovy ulice. Jinou louku měli v Rybářích. Co se týče dobytka, náležely jim tři krávy. Z toho vyplývá, že malování nebylo jediným a možná ani ne hlavním Kramolínovým zdrojem obživy, ale že jeho rodina též provozovala zemědělství.

Je možno si položit tedy otázku, jaké byly majetkové poměry Josefa Kramolína. Bylo uvedeno, že v roce 1790 dostal potvrzení o chudobě. Ale jestliže měl jeho majetek hodnotu 5811 zl., není to zase tak málo, zvláště když ještě pobíral jako bývalý jezuita penzi. Jenže z tohoto majetku polovinu, přesněji 2600 zl., tvořily výše uvedené pohledávky. Také vybavení domácnosti nebylo nijak přepychové (nejsou uvedeny žádné šperky), dále asi 700 zl. padlo na splacení dluhů a na pohřební výdaje. Měli ovšem dům na Tržišti, tedy ve výhodné poloze v centru města. V inventáři se sice uvádí, že měl hodnotu 1300 zl., což je dosti málo, ale později byl prodán za 3100 zl., takže není zřejmé, proč byl v inventáři odhadnut tak nízko. Pokud však Josefě Kramolínové zůstaly tři děti, z nichž minimálně dvě na ní byly závislé, nebyla asi její situace růžová.

Paní Kramolínová svého manžela dlouho nepřežila. Zemřela 30. srpna 1805. Nejstarší syn žil dosud ve Vídni, dcerám Marii Anně a Benigně bylo dvacet a šestnáct let. Poručnictví nad nimi převzal jejich strýc Bernard Weczerzick. Dům byl prodán v dražbě, v hotovosti Josefa Kramolínová zanechala 79 zl., což stěží stačilo na pohřeb. Dále svým dětem zanechala dosud nesplacené pohledávky u častolovické paní hraběnky.

    Ještě můžeme podotknout, že v roce 1806 je v Seznamech lázeňských hostů zapsán pod číslem 88 jistý malíř miniatur Johann Kramolini z Vídně. Byl to zřejmě syn Josefa Kramolína. Psal se v poitalštěněné podobě Kramolini.

 

 

 



[1] DÚ Karlovy Vary, inv. č. 112 – FK II, fol. 38v. Richter, Anton. Der Alt-Karlsbader Ratsherr u. Maler Josef Kramolin (1730–1802). DTZ 81, 1940, Num. 91 (18. 4.), s. 3. Linke, Eugen. Ein karlsbader „Ratsmann“ als Künstler. KTZ 83, 1942, Num. 104 (5. 5.), s. 3. Koudelka, Jiří. Malíř Josef Kramolín a Poštovní dvůr. 1967, č. 3, s. 12–13. Ottův slovník naučný XV. Praha: J. Otto, s. 66. Viz též http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kramolín

[2] AM Karlovy Vary, karton N 1297, inv. č. 3917, spisy č. 51, 55, 56 – Testament Josefa Kramolína 1802, tamtéž spisy č. 96 a 99 – Inventář pozůstalosti Josefa Kramolína 1802. AM Karlovy Vary, karton N 1312, inv. č. 3921, spisy č. 37, 85, 99, 133–136 – Pozůstalost Josefy Kramolínové a dražba jejího domu čp. 384 1806. AM Karlovy Vary, karton N 569, inv. č. 3476, spis č. 45 – Pozůstalost po Josefu Kramolínovi 1803. Viz dále DÚ Karlovy Vary, spisy, II/ 14 – nadace. Zde je opis závěti Josefy Kramolínové, manželky Josefa Kramolína ze 4. května 1805 a její nadace z 30. prosince 1806.