Sibiř II

Když jsem se v loňském roce vrátila v červnu ze Sibiře, z republiky Sacha-Jakutie z misií, myslela jsem si, že se tam už nevrátím.

Byla jsem přesto stále v kontaktu s misionáři, slovenskými Saleziány i s jejími misijními dobrovolníky ať už po internetu a nebo sms. Také místní lidé z města Jakutsk mi psali, jak se jim po mně stýská. Myslíte, že mně ne?  I přes všechny potíže, které mě potkaly, jsem nedokázala na nikoho zapomenout. Jakuté jsou velmi milí lidé, upřimní a srdeční, vděční za všechno, co člověk pro ně udělal, nevyjímaje i misionáře, obětavé a vzácné kněze, kteří celý svůj život věnovali dětem, mládeži a potřebným.

Před vánocemi mi zazvonil telefon a na druhém konci světa jsem uslyšela prosbu, jestli bych se nevrátila k nim zpět, že mě moc potřebují, že zůstali naprosto sami, bez dobrovolníků. Byla jsem velmi překvapená a zaskočená, ale moje odpověď byla: „Přijedu“ Vízum jsem ještě měla platné, zajistila jsem si letenky přes Misie v Bratislavě, dostala jsem od slovenského provinciála nabídku, že mi letenky zaplatí a mně už nebránilo nic v tom, abych 1.1.2012 z tepla domova odcestovala do ledové, sněhem pokryté Sibiře. Z Prahy jsem cestovala autobusem v noci do Vídně na letiště a odtud jsem letěla do Moskvy na Domodědovo. Všude bylo málo lidí i v letadle jsem měla všechny 3 sedadla jen pro sebe, tak jsem se pohodlně uložila, že si zdřímnu, ale nešlo to, stále jsem myslela, zda tu zimu a podmínky velmi ledové Sibiře zvládnu. Na sedadlech před každým byla navigace, kde jsem mohla sledovat, jak vysoko letíme, jakou rychlostí, jaký je v té výšce mráz a kde se právě nacházíme. Za necelé 3 hodiny jsme byli v Moskvě a tam už všechno bylo v mlze, protože byl dost silný mráz. Na letišti jsem se už vyznala, vyzvedla jsem si batožinu a stoupla si do fronty na další letenku do Jakutska. Pak následovaly pasové a osobní kontroly a už jsem čekala v odletové hale na další letadlo. Všem jsem poslala sms, že jsem v pořádku a povzbuzená odpověďmi jsem nastoupila do velkého, zelenožlutého suprového letadla, ke kterému nás dovezl autobus. Opět cestovalo málo lidí a tak jsem měla pohodlí. Stevardky se o nás výborně staraly, seděla jsem u okýnka uprostřed letadla, pozorovala jsem, jak se křídlo různě otvírá a zavírá, nejty držely dobře a tak jsem se při startu svěřila do rukou Božích. Lidé kolem včetně dětí pomalu pod dekami usínali. Za chvíli byla tma a už jsem ztratila pojem o tom, kolik je vlastně hodin, protože jsme letěli přes 4 časová pásma, mně se spát nechtělo, protože u nás byl den. Za několik hodin jsme přistáli v Jakutsku. Jak se otevřely dveře letadla a já vyšla ven, málem mně to urvalo plíce, jak jsem se z mrazu rozkašlala, bylo -42.  Venku mě už čekali otec Jozef a mnich Francisko, ani jsem je nepoznala v těch obrovských kožešinových beranicích. To bylo radosti a díků, že jsem přijela. Po vyzvednutí batožiny mě odvezli do misijního domu, bylo 8 hodin ráno. Po snídani jsem se dala do práce a co bylo třeba. Večer mě odvezli na byt, kde jsem pobývala loni s misijními dobrovolničkami. Místo nich tam ale bydlela na podnájmu rodina se 3 malými dětmi, bábuškou a otcem rodiny, který tam ale po většinu času nebydlel, protože byl za prací daleko od Jakutska a k nim se vracel jen občas. Měla jsem v bytě svůj pokoj, ale přesto všechno jsme měli společné. Do bytu jsem se vracela až večer a ráno jsem odcházela, když ještě spali. Nejstarší dívenka chodila do školy, ale když byl velký mráz, děti do školy nechodily. Mráz byl opravdu silný a zažila jsem tam i -57 stupňů, který trval 14 dní. Kupodivu jsem to snášela velmi dobře, zima mi nebyla, měla jsem vynikající boty, na hlavě jen čelenku a kapucu od bundy.  Přes pusu jsem nosila šátek, ten mi za chvíli zvlhnul a zmrzl, ale i tak mě chránil před omrzlinami ve tváři. Oči se mi jinovatkou slepovaly a vlasy jsem měla samý rampouch, než jsem každý den došla do misijního domu. Celé dny byl obrovský, černý tuman – mlha a nebylo vidět na krok. Po městě bylo slyšet tůrování motorů letadel z letiště a čpěl do nosu smrad z výfuků aut. Motory zaparkovaných aut běžely ve dne v noci, aby jim nezmrzly.

Práce jsem měla hodně, starala jsem se i o kostel, odhrabávala jsem navátý sníh, prala, vařila, žehlila, uklízela, odpoledne jsem vypomáhala misionářům s mládeží a dětmi, večer příprava na mši. Starala jsem se i o malou sabačku-kavkaského psa, kterého si misionáři pořídili na hlídání. Starala jsem se i tuláky, kteří přicházeli zmrzlí a hladoví, nabídla jsem jim teplé jídlo a čisté oblečení, ovazovala jsem jim omrzlé ruce a nohy. Navštěvovala jsem nemocné lidi v jejich bytech, překonávala denně strach z potulných, velkých psů, kteří byli téměř na každém kroku i v domech. Chodila jsem učit místní ženy vařit či péct naše české buchty, které jim tak chutnaly, zažili jsme spolu i hodně legrace, když např. jsme neměla v čem a ani čím zadělat těsto a tak jeden pán vzal dřevěné prkýnko, třískl s ním o hranu stolu a tím odlomeným kusem jsem pak vypracovala těsto na buchty. V našem kostele také často probíhaly varhanní koncerty, které zajišťovala Filharmonie, to přijeli umělci až např. z Petěrburga, kostel byl vždy plný k prasknutí. Také jsem se o tyto hosty starala včetně ubytování a stravy. Starala jsem se i o zvýšení vlhkosti v kostele, kde bylo jen do 10 stupňů vlhkosti, denně jsem dolévala vodu do odpařníků na topení, kostel byl vytápěný plynem. Večer jsem padala únavou do postele a bylo mi jedno, že děti vedle křičí až do půlnoci. Začátkem března jsem se opět musela se všemi loučit, protože mi končilo vízum a já se musela vrátit domů. Loučení bylo o to horší, že plakali všichni, se kterými jsem se poznala a mně tam zůstalo srdce, pro které bych se ještě jednou ráda vrátila.. Bude-li to vůle Boží, vrátím se.

     Nelze všechno pár slovy popsat, to se musí prožít.  BoženaJ